PROPUŠTĚNÍ A NÁVRAT DOMŮ (7.-16. ŘÍJEN 1955)
V roce 1955 se začaly objevovat zprávy, že probíhají vyjednávání mezi Sovětským svazem a Spolkovou republikou Německo. Samozřejmě jsme se nedozvídali žádné podrobnosti. Jenom jsme si všimli, že naše stráže se chovají trochu více přátelsky. V té době generálové byli znovu shromáždění v táboře v Moskvě. Až později jsme zjistili, že spolkový kancléř Dr. Adenauer přijel s delegací v září do Moskvy. Velice jsme doufali, že by na nás mohl pamatovat. Průběh jeho návštěvy a pokroky ve vyjednávání jsme nemohli sledovat. Nicméně jsme se doslechli, že bylo jednáno i o našem osudu.
Výsledek vyjednávání nám byl oznámený sovětským táborovým vedením na konci září - navázání diplomatických vztahů mezi Sovětským svazem a západním Německem a vydání všech německých válečných i občanských vězňů. Na táborovém shromáždění nám bylo vysvětlené, že nám byla udělena "amnestie" a budeme vráceni do Německa. Individuální skupiny byly vyvolávané a připravované na odchod z tábora. 600 jmen, včetně mého, bylo vyvoláváno podle azbuky a bylo rozděleno do železničních vagónů, čtyřicet osob do vagónu. Na konec tam zůstalo asi 100 vězňů, kteří museli odejít, protože nebyli propuštěni na cestu domů.
Konečně, odpoledne 7. října 1955 bylo všechno připravené k odjezdu! Toho rána byl pro nás připraven nákladní vlak. Loučili jsme se s našimi kamarády, kteří naplněni pochybností a pesimismem zůstali v táboře. (Poznámka: všichni se vrátili domů v prosinci 1955 a lednu 1956). Nastalo další vyvolávání jmen, pochodovali jsme do železniční stanice a nastoupili do nákladních vozů, které nám byly přiděleny. Patrové kavalce se slamníky byly vestavěné do každého nákladního vozu. V soupravě byl i kuchyňský a potravinový vagón, lékařský vagón a vagón pro vlakového velitele, sovětského důstojníka, ale žádné další stráže.
Pak se přiblížil večer 7. října 1955 a náš vlak se dal do pohybu. Cesta mířila ze Sverdlovska přes Kazaň, Moskvu a Minsk do Brestu-Litevska. Vlak zastavoval často na volných kolejích a také v stanicích železnice. Mohli jsme vystoupit a volně se procházet. Zpravidla ne daleko od vlaku - nikdo z nás nechtěl zůstat v Sovětském svazu. Když lokomotiva zapískal, všichni jsme rychle lezli zpět do vlaku.
V Brest-Litevsku jsme prošli poslední kontrolou. Inspekce byla mírná a my jsme mohli nastoupit do nákladních vozů z východního Německa. Cesta přes Polsko (Varšavu) proběhla hladce. Došlo k delšímu zastavení až na hranicích východního Německa. Potom jsme před setměním přijeli do Frankfurtu nad Odrou. Vlak nevjel do železniční stanice. Musel zůstat mimo nádraží. Lidé v kožených kabátech (STASI, tajná státní policie) byli rozmístění v diskrétní vzdálenosti kolem vlaku. My jsme měli pocit jako bychom byli malomocní a nevítaní ve východním Německu. Během noci cesta pokračovala přes Torgau, minuli jsme Lipsko a potom dál přes Weimar, Erfurt a Eisenach. Lidi všude nám mávali z nástupišť. Věděli až příliš dobře, kdo jsme byli.
Za Eisenachem jsme dosáhli Warthu, poslední stanici železnice ve východním Německu. Vlak pak zastavil v Herleshausenu! Tam my jsme byli přivítáni úředníkem federální vlády společně s ruským důstojníkem přesunu, teď v civilních šatech. Vystupovali jsme z vagónů vyvolávání jednotlivě jmény. 16. října 1955 jsem byl na německé půdě poprvé za více než deset let.
Byli jsme odvezeni v autobusech do tábora ve Friedlandu vítáni srdečnými pozdravy lidem měst a vesnic po cestě. Ve friedlandském táboře jsem se setkal znovu s kamarády, kteří odejeli z dechtjarského tábora večer 6. října. Přijeli vlakem přede mnou.
Strávil jsem svou první noc v západním Německu v kasárnách spolkové hraniční policie. Následujícího dne jsem byl formálně propuštěn ze zajetí ve friedlandském táboře. Z tábora jsem telefonoval mému bratrovi v Mnichově a mé matce, která nalezla nový domov v roce 1945 v Barumu, blízko Uelzenu. 17. října 1955 jsem se tam setkal se svou matkou, svou sestrou a starostou Barumu.