Poslední žijící člen posádky tanku Kurta Knispela
Počátkem měsíce července 2016 se Vlastimilovi Schildbergerovi z Moravského zemského muzea v Brně, společně se synem Michaelem žijícím trvale v Německu, podařilo navštívit pana Rudolfa Bartha, který je pozval do svého domu nedaleko Dortmundu.
Setkání bylo domluveno na 10:00 hod. Dům, ve kterém pan Barth žije, a který před první světovou válkou postavil jeho otec, se nachází na hlavní ulici malého městečka. Historické náměstí lemované domy s hrázděným zdivem a dominantní stavba doposud funkčního větrného mlýnu, který stojí nedaleko domu pana Bartha, dotváří malebnou atmosféru typického německého městečka. Rodina Barthova je ve městě velmi vážená, jelikož po čtvrtou generaci jsou rodinní příslušníci zaměstnáváni jako místní praktičtí lékaři.
Po zazvonění se během chvilky u dveří objevil pán menšího vzrůstu, který nás přivítal milým úsměvem. Osobně jsme se seznámili a následně nás pan Barth zavedl na terasu svého domu, která nabízela krásný výhled do květinové zahrady. Zde měl pan Barth připravené knihy o tanku Tiger I, osobní fotografie z doby vojenské služby a hlavně svůj deník z let 1944 až 1945.
Válečné zážitky pana Bartha z těchto let jsem znal již z naší korespondence, nicméně osobní setkání s patrně posledním žijícím členem osádky tanku Kurta Knispela a pravděpodobně také posledním členem 503. oddílu těžkých tanků, bylo velmi vzrušující.
Postupně nám pan Barth velmi poutavě vyprávěl svůj životní příběh, který začíná tím, kdy se jako čerstvě přijatý uchazeč studia medicíny dobrovolně přihlásil v roce 1943 k tankistům.
Vojenskou službu nastoupil v Senne, kde také absolvoval kurzy řidiče tanků Pz. III a Pz. IV. Později byl přeškolen v Paderbornu na nabíječe tanku Tiger I ( Pz. Ers. Abt. 500) a v roce 1944 také na typ Tiger II. Vlastně měl štěstí, že jeho první bojové nasazení se odehrálo až po červnovém vylodění Spojenců v Normandii roku 1944. Poté, co se vojáci dopravili vlakem do oblastí bojů, měla jejich jednotka díky spojeneckému bombardování všechny tanky prakticky zničené. Dalo by se to nazvat jako štěstí v neštěstí. Další bojové nasazení proběhlo až v říjnu 1944 v Budapešti, kde pan Barth sloužil u strážní jednotky štábu. Najednou přišel rozkaz o nutnosti jeho okamžitého nástupu na pozici nabíječe tanku Tiger II. Dne 16. října 1944 se tedy u dunajského řetězového mostu poprvé setkal s feldweblem Kurtem Knispelem, jemuž náhle onemocněl nabíječ, a kterého nahradil právě pan Barth. Tímto sledem událostí bylo započato jejich téměř přes půl roku trvající přátelství. Za několik dní prožil první bojový křest v Mezotürku, po kterém následovaly další boje v Maďarsku a na Slovensku. Jejich společná cesta přes Rakousko skončila až na jižní Moravě smrtí jeho velitele - Kurta Knispela.
Kromě zmíněných válečných zážitků jsme také probrali povahové vlastnosti Kurta Knispela, návyky a vztah k armádě a nacismu. Pan Barth především vyzdvihoval jeho fenomenální odhad vzdálenosti, odvahu kontrolovat boj z otevřeného poklopu tanku a samozřejmě součinnost a secvičení celé osádky při boji, které vedlo k přesným zásahům za jízdy tanku. Pan Barth nám také popisoval, jakou měl jejich tank imatrikulaci a nejčastější poruchy tanku. Jejich „dáma“ byla podle pana R. Bartha nejvíce citlivá na převodovku a řízení tanku. Po každém boji se muselo stále něco opravovat.
K osobě svého velitele pan Barth podotkl, že nesnášel nacismus jako takový a úmyslně nedodržoval vojenské předpisy a nařízení. Přesto byl povahou „lovec“, a tak přistupoval i k boji se svými protějšky. Nikoli s nenávistí k nepříteli, ale vlastně jako k lovecké sportovní zálibě s využitím svých předností. Jejich tank za působení pana Bartha v osádce dostal jen dva přímé zásahy a se štěstím přežili květnový nálet sovětských bitevních letadel Il -2 u Miroslavi.
Bohužel jejich velitel neměl takové štěstí jako členové osádky. Boj 30. dubna 1945 nedaleko Vlasatic začal vlastně dobře. Hned první výstřel byla „skvělá trefa“, jak pravil pan Barth, a pak hned další zásah sovětského tanku. Kurt Knispel chtěl zkontrolovat situaci na bojišti a ve chvíli, kdy se vysunul z velitelského poklopu, se vpravo od tanku ozvala malá rána, která tank vůbec nepoškodila (podle posledních zjištění a metalografického rozboru střepiny, která zabila Kurta Knispela se jednalo o výbuch minometného granátu). Kurt Knispel se najednou sesunul dovnitř tanku s obličejem zalitým krví. Ještě živého jej tankem dopravili do Vlasatic a předali sanitě, pak už o něm více neslyšeli. Boj dramaticky pokračoval dál. Zásahy jednotky byly tehdy hlášeny na velitelství roty, ale do oficiální statistiky se již nedostaly. K tomu můžeme přičíst desítky zničených protitankových děl při dřívějších bojových operacích, které se však neuvádí. Po květnových bojích u Miroslavi přišel 7. května večer rozkaz k přesunu do Ctidružic. Zde se vojáci dozvěděli, že mají po vlastní ose ustoupit do Volar na Šumavě. Měli štěstí, že Volar dosáhli již ve večerních hodinách 8. května, avšak tank museli pro poruchu odstavit a zničit. Zde jim bylo řečeno, že je podepsáno příměří a mají sem namířeno Rusové. Neváhali ani chvíli, zničili svoje vojenské knížky, zahodili vyznamenání a pouze s mapou a kompasem se spolu se svým velitelem roty vydali v noci přes Šumavu do Německa. Zde je po deseti dnech strávených ve vnitrozemí zatkla americká vojenská hlídka.
Opět je provázelo štěstí, že nebyli podle předešlé dohody mezi Spojenci vydáni Rusům. Hodně kamarádů z oddílu, kteří sovětům byli vydáni, se domů vrátili až v polovině 50. let 20. století. V červnu 1945 byl pan Barth propuštěn ze zajetí a doma se setkal se svým otcem. Jen mladší bratr, který v posledních měsících války absolvoval letecký výcvik, se zatím nevrátil. Považovali jej za padlého. Jednoho srpnového dne 1945 jel jeho otec na kole k místním sedlákům pro nějaké potraviny a na prašné polní cestě najednou potkal svého pohřešovaného syna, který se vracel z britského zajetí. Byl to pro něj takový šok, že spadl ze svého kola.
Po válce se pan R. Barth oženil se zdravotní sestrou Annelie, kterou poznal již během války a dostudoval na lékaře. Věnoval se úspěšně svému lékařskému poslání.
Koncem 80. let se začal zajímat o osudy svých kamarádů, se kterými prožil konec války. Zjistil, že jeden žije v NDR a setkal se také s jedním z velitelů z 503. oddílu těžkých tanků, panem Alfredem Rubbelem.
Podle pana Bartha může v dnešní době žít ještě jejich radista, ale mužů stejného jména žije v současnosti v Německu 27. Dalším impulzem pro jeho pátraní po osudech ostatních vojáků byla zpráva, že v dubnu 2013 byl objeven hrob velitele jeho tanku Kurta Knispela a také díky tomu jsme se setkali. Pana Bartha překvapil dnešní zájem o osobu jeho velitele i to, že je jeho hrob na německém vojenském hřbitově v Brně stále ozdoben. Jak sám řekl: „Při našich zásazích nepřátelských tanků vždy někteří nepřátelé přišli o život a právě život je to nejcennější, co máme. Bohužel taková byla válka, ale musíme myslet na to, že nacistické Německo bylo agresorem a naši nepřátelé bránili svoji vlast.“
Dnes je pan Rudolf Barth vdovec, hrdý otec čtyř dětí a dědeček 20 vnoučat a pravnoučat. Dne 5. srpna 2016 oslavil krásných 92 let.
Vlastimil Schildberger
Pan R. Barth s autorem článku
Pan R. Barth si prohlíží svůj bojový deník, v pozadí syn autora
Při výcviku nabíječem tanku Tiger I v Padebornu ( Pz.Ers.Abt. 500) , vpravo Lt. Scholz
Pohřebiště sovětských válečných zajatců na místním hřbitově,
kteří zahynuli během války při otrocké práci v místní cementárně.
Pan R. Barth se osobně zasloužil o opravu tohoto pietního místa
Současný stav hrobu Kurta Knispela v Brně