POSLEDNÍ HODINY PRAPORU
Velitel praporu, Dr. von Diest-Koerber, to popsal ve svém osobním deníku:
8. květen 1945: Brzo ráno my jsme dosáhli Ctidružic (okres Znojmo). Měli jsme kontakty s ostatními pancéřovými sbory "Feldherrnhalle." Jediné rozkazy: Ustupte směrem na západ, jestli je to možné tak přes České Budějovice. Pak možná doufejte v zajetí jednotkou Američanů. Bojové skupiny by měly, jestli je to možné, blokovat podél hlavních cest provoz. Nejsou náhradní tanky.
Sbory zřejmě věděly méně o tom, co se chystalo v této oblasti při ústupu, než jsem věděl já z té doby, co jsem měl ještě rádiové spojení přes celou rozlohu fronty. Dal jsem příkaz do zadních částí praporu (rádiem či motocyklovou spojkou) táhnout tak rychle, jak je to možné přes České Budějovice dále směrem na západ.
Jak vzpomíná na konec války Alfred Rubbel:
Měli jsme docela klidné dny v Suchohrdlech u Miroslavi až do 7. května 1945. Zdálo se, že válka "upadla do spánku". Navzdory klidu, který nám Rusové dovolili, našich několik tanků (mým odhadem, deset až dvanáct Tygrů) v určených pozicím zadržovalo nepřítele a tam byly ztráty. Dva z našich nejvíce zkušených velitelů tanku, Knispel a Skoda, byli zabiti koncem dubna 1945. Ruský útok započal směrem na západ 7. května 1945 s enormní silou. Měli jsme málo prostředků, se kterými jsme tomu mohli vzdorovat. Zbývala jediná možnost - ustoupit. Operační oblastí měla být ještě neobsazená část západního Československa. Rusové byli na postupu ve východní části země; Američané se chystali postoupit na východ až k Českému lesu. My -současně s dalšími vojenskými jednotkami a civilisty - jsme neměli jinou cestu, jak směrem na západ. Cíl: Zajetí americkou armádou! Rusové nijak nehnali své tanky a nedohonili nás. Nebojovali jsme v čtyřiceti osmi hodinách neporušeného postupu napříč Československem. Byli jsme v Českém lese západně od Českých Budějovic 9. května 1945 v den kapitulace. Válka skončila! Prapor se rozpadl na dvě přibližně stejné poloviny. Čtyři až pět set lidí cestou pochodovalo společně s vozidly. Tanky byly vyhozeny do vzduchu. Pro většinu skončila jejich západní cesta na mostech, které měli příliš malou nosnost. Další část praporu se přesunula na západ v několika skupinách různé velikosti jednotek pod individuálním vedením. Velitel praporu osobně dal konečný příkaz k rozpuštění praporu v jeho hlavní části, které bylo provedeno v Dobrusch (Dobročkov, dnes zaniklá osada), 20 kilometrů západně od Budweis (Českých Budějovic). Muži prostupovali americkou linií v Českém a Bavorském lese v malých skupinách. Doufali jsme, že se vyhneme zajetí v té oblasti a nebudeme předáni Rusům. Převážná část skupin při tom uspěla. Jiní spolubojovníci - asi 400 - postupující jižně od nás po určitou dobu, byli nasměrováni Američany k Volarům. Později byli předáni Rusům a zaplatili draze roky vězením.
Bylo těžké rozhodování jak se chovat po rozpuštění praporu. Rozpustit jednotky a rozptýlit je tak, aby to opouštějící jedinci udělali sami, či držet "pohromadě" společně proto, aby soudržnost jednotky vydržela dokud je to možné. Já jsem dospěl k závěru, že naše velitelskému rozhodnutí v tom čase bylo jediné správné. Velkou tragédií bylo, když četa průzkumníků poručíka Hanse von Hegemeistera bez ustání v za pochodu odkláněla naše lidi z pochodu na Volary, ale nebylo v jejích silách informovat více našich kamarádů a tak je spasit před ruským zajetím.
Nebylo žádných pochyb a rozvažování o situaci, žádné pochybnosti o tom, co je třeba udělat: Totiž, postupovat pokud možná do Bavorska tak, že by to nemohlo ihned být zřejmé, zda jsme přišli z východní či západní fronty. Byla stanovena zásada: Především nebýt chyceni blízko hranice. To byla mou finální misí války a byl jsem schopný dokončit ji úspěšně.
Hans Welsch, 1. rota, napsal ve svém deníku:
9. květen: Č. Budějovice. Češi nechtějí dovolit německým vojákům, aby prošli. My však postupujeme. Náš velitel, poručík Rubbel, sestoupil a blíží se k Čechům. My se pohybujeme za ním. Češi odmítnou odložit jejich zbraně. Poslední výstřely z hlavního děla tanku. Pak tank najede do bažiny. Rozpuštění praporu.
První Američané se objevili v Budějovicích. Bylo odtud asi ještě 70 kilometrů k Českému lesu a tak i k hranici. Vynořila se šeptanda, že máme být shromážděni ve Wallern (Volary), na pokraji Českého lesa. To odpovídalo naší naději že tam, pod ochranou USA armády, bychom byli bezpeční před Rusy. Rozhodně to bylo pochopitelné. Bohužel, události nabraly jiný směr.