Konec války v Čechách a co dál?
Kapitulace Německa byla podepsána hned dvakrát. Bezpodmínečnou kapitulaci Německa v Reměši v hlavním stanu vrchního velitele vojsk západních spojenců generála Dwighta D. Eisenhowera 7. května 1945 ve 2:41 hodin podepsal z nařízení Hitlerova nástupce velkoadmirála Dönitze německý generál Alfred Jodl. Současně bylo stanoveno, že dokument ratifikují i vrchní velitelé německých ozbrojených sil. Stalo se tak krátce po půlnoci z 8. na 9. května v bývalém důstojnickém kasinu v Berlíně-Karlshorstu. Za přítomnosti sovětského velitele maršála Žukova kapitulaci ztvrdili polní maršál Keitel, admirál von Friedeburg a za letectvo generálplukovník Stumpff. Své podpisy pod oba dokumenty připojili zástupci všech spojenců - Spojených států amerických, Velké Británie a Sovětského svazu. Jako svědci aktům přihlíželi delegáti z Francie. Představitelé nacistického Německa se v kapitulačním protokolu zavázali, že do půlnoci 8. května 1945 všechny německé jednotky složí zbraně. Vinou některých fanatických velitelů a především snahy Němců dostat se do přijatelnějšího amerického zajetí se tak na tehdy ještě neosvobozeném území Československa nestalo.
Jak vzpomíná na dobu po kapitulaci velitel 503. tankového praporu Dr. Nordewin von Diest-Koerber:
9.-10. květen 1945: Ustupovali jsme bez přestávky směrem k Budweis (České Budějovice). Personál praporu a jedna z našich bojových skupin se přesouvali blízko konce obrovské kolony vozidel trmácející se směrem na západ. Často docházelo k dopravním zácpám. Byl to zázrak, že Rusové za námi nebyli vidět. Zmatené skupiny německých vozidel se tlačily z bočních silnic na ústupovou cestu. Rádiové spojení se s naším bojovým skupinami operujícími jižněji neexistovalo. Během pochodu přibývaly další ustupující skupiny. Jeden Tygr, který měl hrozné mechanické problémy, odbočil do pole a byl vyhozený do vzduchu, aby neohrozil postup kolony. Pokračovali jsme v jednom z našich těžkých vozidel s naší skupinou pro naléhavé případy. Skupiny prchajících civilistů, někdy se zavazadlem a ručními vozíky, se mísily mezi dopravní prostředky. Mezi nimi bylo několik zhruba čtrnáctiletých mladíků, kteří byli "poslaní domů" z nacistické politické školy s těžkými zavazadly a v uniformě. procházeli jsme malým městem se stanicí železnice. Vlak plný lidí vracejících se na frontu z dovolení (!) přijel z Německa. Lidé vystoupili z vlaku ve stanici vedle naší cesty, právě tak jako v době míru. Ti, kdo měli štěstí tak naskočili na jedno z našich pohybujícího se vozidel.
Jak se přibližoval večer, blížili jsme se k Budweis. Několik kilometrů od východních okrajových částí města se všechno zastavilo. Já jsem dověděl se od motocyklových spojek, že Češi v Budweis ukořistili několik 88 mm protitankových děl německým vojenským jednotkám ve městě a blokují jimi naši cestu s úmyslem nenechat nás projít. Přivolal jsem dva naše Tygry, které poslány na průzkum. Dosáhly okrajových částí města, obcházejíc kolonu. Provedly několik manévrů a přímo zamířili k Čechům s protitankovými děly. Češi zbraně ihned opustili. Průchod městem byl pak otevřený pro zbytek kolony.
Postupovali jsme dále na západ rychlostí chůze - s poslední dvěma Tygry mezi námi - když dvě vozidla z Panzer Corps "Feldherrnhalle" se k nám přidala. Jeli velkou rychlostí, většinou bokem po polích. Já jsem rozpoznal známého důstojníka - pobočníka, který na mne volal, že on a generál Kleeman jsou na cestě do sídla velitele americké armády, s tím aby projednali kapitulaci celých sborů.
My pomalu jsme šli naši cestu vpřed se smíšenými pocity. Zároveň se k nám přiblížila americká obrněná vozidla (s prvními černými vojáky). Asi v 11:00 hodin v německém motocyklu s přívěsným vozíkem uháněl zpět směrem k nám stejný důstojník-pobočník. Zastavil jsem ho. Generál Kleeman byl ihned zatčený Američany. Všechna vyjednávání byla odepřená. Žádné zajetí Američany, pokud jsme byli v ruské sféře.
Všechny vojenské jednotky měli zůstat kde jsou. Zbraně mají být sesbírány a odevzdány. Čekejte na zajetí Rusy. Pokusy vynutit si průlom skrze tři americká blokující postavení, která byla mezitím zřízená nebylo myslitelné. Kdokoli by padl do amerických rukou, mohl skončit vrácený Rusům. Náš osud byl jasný. Byl jsem schopný dosáhnout většinu jednotek praporu, které byly v pochodující koloně s pomocí rotních motocyklových spojek, které byly se mnou. Vydal jsem rozkazy, aby všechny roty ihned odbočili doprava; dostat se tajně z nepřátelského území ve vozidlech, jestli je to možné; shromáždit se v lese mimo ustupující vojska. Asi za hodinu podstatnější část praporu se shromáždila - pravděpodobně asi 400 lidí ze třech rot, zásobovací roty, sekce údržby a personálu praporu. Bylo tam také asi deset - dvanáct důstojníků.
Řekl jsem krátce několik slov rozloučení, vyznamenal Železnými kříži, ty kteří na ně byli navrženi (důstojníci a šikovatelé). Krátký nástin mého záměru: Rozdělit prapor na malé skupiny po dvanácti lidech. Po vyřazení všech vozidel (oba z poslední dvou Tygrů byly vyhozené do vzduchu již dříve) snažit se najít způsob, jak nejlépe projít skrz Český les v jihozápadním směru do Bavorska. Nezdržujte se v obydlených oblastech! Také se vyhněte zajetí Američany kvůli nebezpečí být předáni Rusům! V Bavorsku tvrďte, že jste byli v této oblasti již 8. května!
To byly poslední moje rozkazy praporu. Končili poděkováním za roky neoblomného kamarádství.
Každý muž pak dostal batoh. Několik dnů dříve, lidé v náklaďácích zásobovací roty je nalezli v opuštěných kasárnách Luftwaffe. Navíc každý muž dostal čerstvý bochník armádního chleba a velkou plechovku másla jako nouzové zásoby. Byly rozdány Wehrpasse [vojenská identifikační legitimace] s daty propuštění 9. května 1945 a poučení jak dále postupovat. Potom jsem propustil všechny důstojníky, a oni, postupně podávali ruce všem členů jejich rot. Vozidla byla zničená v okolním lese, s výjimkou několika, které se pohybovaly několik kilometrů lesem cestou k jihozápadu a potom byly opuštěny. Místo bylo opuštěno asi v 17:00 hodin.
Já jsem ve skupině s deseti muži (pobočník, nadporučík Heerlein, osádka mého tanku, několik motocyklových spojek a poddůstojnický personál praporu) byl na pochodu, který vedl skrz ohromný les. Naše vybavení: Mapa Českého lesa (bohužel velké měřítko!), batohy, jedna pistole, a kompas - nejdůležitější pomoc pro tu dobu, co jsme nechtěli použít cesty. Pochodovali jsme celou chladnou, ale jasnou noc.
11.-12. května 1945: Hustě zalesněné kopce jsou stále více strmější. Náš postup se stal obtížnější od té doby, co jsme se vyhnuli rovným cestám v lese. Někdy během noci jsme vběhli do křižovatky s naší cestou. Američané hlídkovali dobře. Stříleli jako blázni do křovinatého porostu, ale sami se do něj neodvážili. Obrněná auta jezdila sem a tam po cestě a prohledávaly tmu světlomety. My jsme přecházeli přes cestu jednotlivě v příhodných okamžicích. Pochod pokračoval přes stále vyšší kopce a dobrý kus jsme šly i za dne. Kde lesy byly řidší, bylo možno zahlédnout četné jiné skupiny německých vojáků spěchající k jihozápadu.
V nejbližším okolí Dreisesselbergu (Třístoličník 1.311 m) jsme se setkali s další skupinou příslušníků praporu, ale brzo jsme se znovu oddělili. Bez odpočinku jsme vydrželi pochodovat a za soumraku nám cestu zkřížil cestu americký hlídkový doprovod, s množstvím U.S. vozidel. Mezi nimi i německý lékařský oddíl a vozidla s německými vězni. V příznivém okamžiku jsem otevřel dveře německého lékařského vozidla, které zastavilo. Pokud by to bylo možné, chtěl jsem informace o cestě. Zíral jsem přímo do tváře nějakého černého seržanta, který eskortoval vozidlo. Prudce jsem zabouchl dveře a rychle jsme zmizeli do tmy.
Následujíc kompas, naše cesta vedla přes hustě zalesněný hřeben. Pak nezalesněná půda klesala před námi do mlhou naplněného údolí. V mlze jsme spadli přes několik kamenitých teras na svazích. Pak po 200 metrech přes močálovitou zem jsme přišli k hrázi, po které vedla dlážděná cesta. Byla to hráz na Vltavě, za kterou následovalo další americké blokační pásmo. Americká vozidla hlídala v pravidelných intervalech, ale mlha omezovala jejich rozhled.
Vyhnuli jsme se hrázi a snažili se svázat dohromady několik kusů dřeva a udělat nějaký vor, když několik Landser (zastaralé hovorové slovo pro vojáky nižších hodností) vyšlo z mlhy. Asi o 200 metrů dále objevili loď, ale bylo ji nutné stáhnout po břehu. To vyžadovalo přinejmenším třicet lidí. Zvládli jsme to naší spojenou silou, včetně dvou Wehrmachthelferinnen [žen ve vojenské službě]. Využili jsme krátké pauzy hned po projetí amerického vozidla po hrázi a pak jsme strkali loď do vody. Rychle jsme překonali vodu. Dva lidé pak vzali loď zpět přes řeku pro další použití.
Překonali jsme další vyvýšení, pak dvoukolejnou železniční dráhu s několika železničními budovami s americkými strážemi. Potom jsme postupovali strmě nahoru do kopců Českého lesa. Mlha pomohla hodně lidem.
Po krátkém odpočinku v kopcích jsme se vlekli kupředu skrz na skrz vysílení. (Mělo by být zmíněné, že to bylo hned po dni, ve kterém jsme přešli Třístoličník!). Musel jsem na víc jiné povzbuzovat a pobízet k dalšímu úsilí. Následující noc jsme na hřebenu narazili na turistickou cestu, která se křížila s naší cestou. Ohromný balvan s "C" na jedné straně a "D" na druhé dokazoval, že jsme dosáhli Německo - Československé hranice! S obnovenou energií jsme začali sestupovat do Bavorska, ačkoli se před námi rýsovalo ještě několik linií horských hřebenů. Jak slunce vyšlo, tak jsme zastavili na odpočinek - teď na německé půdě - a ležel jsem na zemi vyčerpaný a spal po několik hodin.
13. květen 1945: Asi v 11:00 hodin ve více otevřeném kopcovitém terénu jsme se setkali s prvními domy. Opatrně jsme se plížili až do mlýna. Němečtí obyvatelé! Byli jsme blízko hraničního železničního přechodu v Haidmühle. Horká káva a rohlíky nám navrátili zpět dobrou náladu. Mlynářská rodina nás varovala před Američany a před jejich hodinovými hlídkami. Především nám řekly o velkém zajateckém válečném táboře v blízkém Freyungu (Freyung se nachází na jih od Bavorského lesa, 17 km od českých hranic). Popsali nám nejlepší způsob jak se dostat do Deggendorfu na Dunaji, kde bylo snazší překonat všechny druhy překážek, hranic a amerických jednotek. To bylo místo, kde se naše malá skupina, která dokázala v předcházejících dnech vykonat náročnou cestu, rozdělila do malých skupin a zamířila do různých míst v Německu či příbuzným. Poznámka: Asi 120 členů praporu uspělo v putování k jejich domovům či členům rodiny podobným způsobem. Několik jich bylo chyceno Američany či Angličany, ale nebyli předáni Rusům. Několik členů praporu bylo zajato Čechy (či také Rusi) a šli do ruských lágrů. Větší část praporu (více než 400 lidí a asi 12 důstojníků) byla chycena Američany a odvezena do zajateckého tábora v Zwieselu (příhraniční město v Bavorsku u řeky Regen-Řezná). Nedošli do Bavorska. Většina z nich vyhledávala domy a obydlená místa. Kvůli vyčerpání si chtěli odpočinout či získat jídlo. Následkem toho padli do rukou Američanům. Mnozí z nich nevěřili, že by byli předání Rusům. 400 lidé prověřovali v táboře v Zwieselu. Uplynulo čtrnáct dnů, byli naložení na náklaďáky, které vyjeli z tábora směrem na západ. Přejeli silnicí přes Bavorský les do Plzně a byli předáni všichni Rusům. První zprávy o tom vydání přinesl do Německa nějaký fahnenjunker (důstojnický čekatel), který skočil z náklaďáku během cesty přes Bavorský les a dostal se na západ do Německa. Ti, kteří zůstali na náklaďácích, museli vydržet mnoho roků v zajetí jako ruští váleční zajatci a hodně z nich to stálo jejich životy.
Vzpomíná poručík Alfred Rubbel:
Jednání v lese blízko vesnice Dobrusch (Dobročkov, dnes zaniklá osada asi 20 km západně od Č. Budějovic) proběhlo odpoledne 10. května 1945. Po posledním velitelském nástupu a našem propuštění, každý z nás byl odpovědný za svoje vlastní rozhodnutí. Se zřetelem km radám, abychom přešli za americkou demarkační linii před námi v nejmenších možných skupinách. Byly nutné pochodovat pěšky. Bohužel, ne dost kamarádů následovali tuto radu. Pokračovali dál směrem na západ a byli zadržení Američany v kopcovitém terénu a museli platit za jejich neopatrnost ruským zajetím.
S malou skupinou vojáků jsem vyrazil na cestu pěšky. S dávkou potravin, triedrem, mapou, kompasem a pistolí jako jedinými zavazadly jsem byl pohyblivý. Jak se večer přiblížil, však dokud bylo ještě světlo, jsem viděl silnici Prachatitz (Prachatice) - Christianberg (Křišťanov), běžící směrem od severu k jihu. Čekali jsme na tmu v Oberhaid (Zbytiny) na hřbitově a pokusil se určit počty a umístění stráží. Amis [Američané] nám to usnadnili. Objížděli v jejich džípech se světly. V jejich strážních postaveních hlasitě až hlučně hovořili.
V tom nejlepším pěchotním tvaru jsme byli rozvinuti do linie rojnice. Plížili jsme se až k silničnímu náspu kolem kterého bohužel byla zídka. Museli jsme přes tuto překážku, asi metr vysokou, přejít v jednom smluveném skoku. To nebylo zcela nehlučné a po chvíli jsme téměř vběhli před amerického vojáka na hlídce. Lekl se, jenom vyhekl a uplynulo trochu času, než muž našel spoušť svého automatu a vyprázdnil jeho zásobník v tom směru, odkud jsme přišli. První krok k svobodě byl požehnaný štěstěnou. Bohužel, já jsem měl smůlu. Zachytil jsem za větev stromu v temnotě na okraji cesty a při pádu jsem ztratil svůj potravinový příděl a triedr se rozbil. Naše skupina se znovu shromáždila. "Bubi" Bölder z 3. roty, který měl přezdívku kvůli jeho mladistvému zjevu, byl se mnou.
Byla polovina května a byl čas k další cestě. K tomu, aby bylo možné cestoval legálně, bylo nutné mít spojenecký certifikát propuštění a demobilizování vojáka k tomu, aby se vyhnul nebezpečí zachycení jako válečný zajatec. Můj cíl byl Hanover.
Protože se skupina stávala velkou a také příliš neopatrnou, chtěli jsme na západ směrem k Regensburgu. Bölder chtěl jít ke svým rodičů v Schwetzingen. Kdesi jsme se setkali se skupinou starších dětí, které byly poslané na venkov [vyhnout se bombardování v městech]. Šli s jejich průvodcem. Protože "Bubi" Bölder v jeho krátkých kalhotách úplně zapadal do obrazu skupiny, doporučil jsem mu připojit se k nim. Udělal to, s těžkým srdcem, a byl doma živ a zdráv na konci června.
Můj další cíl byl Staffelstein v Bavorsku Tam, kde žije rodina Hanse von Hagemeistera. Doufal jsem, že se tam s ním setkám. Na tu cestu jsem se vydal sám.
Hlavním problémem bylo jídlo. Region mezi Bavorským lesem, Dunajem a Regen, kterým má západní cesta vedla, v té době byla, jako tolik jiných, zaplavený bývalými členy Wehrmachtu, uprchlíků a "bezdomovců" (lidé, kteří přišli z východu). "Bezdomovci" byl dobře opečovávaní U.S. armádou a UNROU i Organizací spojených národů.
Ostatní dvě skupiny, němečtí vojáci a civilisté, záviseli na charitě místních lidí. Musím říci, že já jsem zažil hodně ochotné pomoci během těch týdnů. Udělený, Lokální správa také vydávala potravinové kupóny nám "pojížděcím lidem" jen na jeden den a tak bylo možné koupit jídlo. Ale, bez "dokumentů" nebyl tam žádný nárok na přídělové kupóny a bylo nutné mít peníze. Já jsem žádné peníze neměl můj vlastní nákupní zdroj bylo přátelské pozvání k jídlu.
A tak, na druhý den svatodušních svátků, po skvělém jídle v pohostinné usedlosti blízko Nittenau jsem zažil brzo pohromu. Více než spokojený ve všech směrech - bylo pečené vepřové maso s nudlemi a jako dezert švestkový kompot - jsem šel pěšinou podél silnice s mnoha zatáčkami lesem, byl jsem méně pozorný než obvykle. Jako kdyby vyčarovaný ze země, americký džíp s Amíky byl zaparkovaný pět metrů přede mnou. Oni mávali na mne a signalizovali "pojď dál" nutí mě porozumět, abych šel k nim. Můj skok přes silniční příkop a zmizení do podrostu přišel tak rychle, že pro Amíky to bylo jako takové překvapení, že neměli žádnou šanci na to uchopit jejich zbraně.
Já jsem byl zatím v bezpečí. Ten den, který začal tak dobře, mohl by skončit docela špatně. Jak jsem zjistil později, byli tam mnoho US jednotek, které hledaly náhradu za jejich nedostatek příležitostí v boji a byl to "jejich podíl ve válce." Jejich touha k tomu, aby zachytila německé vojáky byla intenzivní.
Najednou les končil. Svahovitá louka, posetá ledovcovými roztroušenými balvany, dělila mě od dalšího kousku lesa. Vpravo končilo údolí, ve vzdálenosti 200 až 300 metrům, byla cesta. Asi 100 metry předtím, než jsem se dostal na okraj lesa, jsem uslyšel hluk motoru a píšťalu. Byli to moji američtí přátelé z předchozího setkání. Byli znovu zpátky a silně mávali. Měli, mezitím zadržené dva Landsery. Co mne znepokojovalo, byl těžký kulomet, který na mne mířil. Uháněl jsem směrem k lesu, slyšel výstřely a kulky dopadaly vedle mne. Gangsteři stříleli tříštivým střelivem a střepina zasáhla moje levé ucho. Když jsem byl v bezpečí obvázal jsem svoje ucho mým jediným majetkem, mou "víceúčelovou látkou" (kapesník, šátek, moskytiéra, sluneční clona - teď obvaz). Přišel jsem k závěru, že takto nemohu pokračovat. Po více-méně prožitých šesti letech války, jsem se nechtěl stát terčem nějakého lehkovážného Amíka. Nová strategie byla na místě!
Ve Weidenu, Ambergu, a Grafenwöhru, USA armáda zřídila tzv . "tábory propuštění." Kdo byl zadržený blízko hranice vojáky, byl předán do táborů a zanesen tam do seznamů. Jestli tam nenašli nic vážného, jako členství v SS, důležitý stranický úřad či vysoká vojenská hodnost, vy jste dostali certifikát propuštění v několika dnech. Zpočátku já jsem byl nejistý svou příslušností ve "Feldherrnhalle", aby mi nepřitížila. Po rozhovoru s muži, kteří už byli propuštěni, jsem se rozhodl vzdát se dobrovolně v táboře ve Weidenu. Moje rozhodnutí se ukázalo být správné. Po čtyřech dnech jsem měl svoje "doklady". Pro mě válka byla konečně u konce.
Vojáky, kteří se nevyhnuli zajetí a byli předáni do rukou Rusům, čekal návrat zpět do Ruska. Poručík Ulrich Koppe z 503. tankového praporu pobyl v ruském zajetí od května 1945 do října 1955. O tom na jiném místě.