KONEC VÁLKY A POČÁTEK ZAJETÍ (8. -15. květen 1945)
Na začátku měsíce května 1945 jsem byl zaměstnaný bojovými událostmi ve funkci velitele 3. roty v oblasti jižní Moravy (jihozápadně od Brna, severně od Znojma). Podporovali jsme pěší divizi a měli poslání zdržovat sovětské vojenské jednotky s poměrem asi čtyři k šesti tankům a dokud je to možné, pokrýt stažení našich vlastních útvarů. Věděli jsme, že americké vojenské jednotky již dosáhly oblastí Linze a Českého lesa a byly za námi. Jak daleko Američané budou pokračovat s postupem nám nebylo známo.
K tankům přináležely taká kolová vozidla pro zásobování a spojení. Palivo, střelivo a příděly ještě byly k dispozici. Udržovali jsme spojení s velením praporu rádiem a s kolovými vozidly.
Ještě jsme byli v kontaktu s nepřítelem až do 7. května. Od 8. května to byla situace znatelně klidnější. Něco bylo "ve vzduchu", co by brzo mělo přinést válku ke konci, nejpozději když se sovětské a americké vojenské jednotky setkají mezi sebou v naší oblasti. V průběhu večera přicházely zprávy, že Wehrmacht se vzdal. Sověty ze vzduchu shozený leták potvrdil zprávy. Leták požadoval, abychom zůstali v našich pozicích, zastavili veškerou bojovou aktivitu 9. května v 00:01 hodin a čekali na příjezd sovětských vojenských jednotek.
Neuposlechli jsme požadavky. Motocyklová spojka mi přinesla rozkaz, abychom postupovali na západ s bojovou skupinou s úmyslem, abychom dosáhli americké linie. Někdo nám řekl, že americké vojenské jednotky jsou u řeky Vltavy. Proto, to byl náš cíl.
9. května pochod pokračoval v krásném, teplém jarním počasí neponičenými českými cestami. Tanky postupovali v koloně. Čechy jsme zdržováni nebyli. Měli jsme volný pohyb vesnicemi. Nápisy natažené přes ulice hlásaly v angličtině: "Vítáme vítěze." Toto nebylo jistě určené pro sovětské vojenské jednotky.
Blízko Českého Krumlova jsme byli zastaveni americkými vojáky. V té době byla schopná pohybu jen vozidla. Tanky nevydržely. My jsme všechny zničili, jeden po druhém kvůli mechanickým problémům. Nějaké americké letadlo letělo nízko nad námi bez střílení. Pro mě to byl důkaz, že válka konečně skončila. Byli jsme poraženi a měli jsme namířeno do neznámé budoucnosti.
U.S. vojáci v zátarasu dovolil veškerým německým vojákům a civilistům, kteří přišli z východu projít. Vojáci museli odevzdat zbraně, ale měli jsme povoleno ponechat si naše kolová vozidla, zvláště náklaďáky s potravinami. Vyrazili jsme na západ a po několika kilometrech byli směrováni na velkou louku blízko Volar, kde USA armáda vybírala členy jednotek, které byly angažované na východní frontě.
Náklaďáky a automobily byly zaparkované na louce. Vojáci jednotlivých jednotek shromážděni kolem nich. Louka byla úplně obstoupená americkými vojáky. Nebyl tam žádný plot. Loukou protékal potok. Byla to klidná krajina s pohledem na hory Českého lesa.
Potkali jsme se s jinými členy našeho praporu. Byli tam příslušníci všech rot, úhrnem asi 350-400 lidí, včetně asi 15 důstojníků. Nemohu uvést přesný počet, ani si nepamatuji jména všech důstojníků. Ale byli mezi nimi Wiegand, von Eichel-Streiber, Ohnesorge, Piepgras, Rambow, Rollik, Schenk, Gille, Krettek, a já sám.
Snažili jsme se držet zbytek praporu pohromadě. Ale také se nabízelo učinit rozhodnutí, pokud jde o to, zda uložit každému muži, aby se postaral sám o sebe.
Američtí vojáci více nebo méně nás pověřili vlastním velením během těch dnů. Zapsali si nás a ptali se na místo našeho pobytu po propuštění. Nevím, zda to zaznamenali písemně. V každém případě se rozmáhal názor, že všichni, kdo jsme byli v táboře, budeme přemístěni do Bavorska. Příležitostně byly učiněny přísliby důstojníkům jednotek, že nebudou předání ruské armádě.
Nedostávali jsme příděly potravin. Měli jsme štěstí, že máme naše polní kuchyně a příděly na několik dnů pro nás. Bylo pečováno o nemocné a zraněné. Nejistotu vyčkávání nepomohlo zmírnit ani pěkné květnové počasí a pocit míru.
To nejistota skončila ráno 15. květen americkým budíčkem a voláním, ať se připravíme na odjezd s našimi vozidly. Louka byla opuštěna. Jedinou úzkostlivou otázkou bylo: Kam nás povezou?
Americká vojenská vozidla byla včleněna mezi naše vozidla v koloně. Seděli na nich ozbrojení vojáci. Nesměřovali jsme na západ, jak jsme očekávali a doufali, ale směrem k východu. Po tříhodinovém přesunu američtí nás vojáci předali sovětským vojákům, kteří doprovázeli kolonu s jejich vlastní strážemi mimo České Budějovice přes Třeboň k dočasnému lesnímu táboru v Neu-Bistritz (Nová Bystřice).