Dobrodružná cesta do zajetí Alfreda Rubbela
Jednání v lese blízko vesnice Dobrusch (Dobročkov, dnes zaniklá osada asi 20 km západně od Č. Budějovic) proběhlo odpoledne 10. května 1945. Po posledním velitelském nástupu a našem propuštění, každý z nás byl odpovědný za svoje vlastní rozhodnutí. Se zřetelem k radám, abychom přešli za americkou demarkační linii před námi v nejmenších možných skupinách. Byly nutné pochodovat pěšky. Bohužel, ne dost kamarádů následovali tuto radu. Pokračovali dál směrem na západ a byli zadržení Američany v kopcovitém terénu a museli zaplatit za svou neopatrnost ruským zajetím.
S malou skupinou vojáků jsem vyrazil na cestu pěšky. S dávkou potravin, triedrem, mapou, kompasem a pistolí jako jedinými zavazadly jsem byl pohyblivý. Jak se večer přiblížil, však dokud bylo ještě světlo, jsem viděl silnici Prachatitz (Prachatice) - Christianberg (Křišťanov), běžící směrem od severu k jihu. Čekali jsme na tmu v Oberhaid (Zbytiny) na hřbitově a pokusil se určit počty a umístění stráží. Amis [Američané] nám to usnadnili. Objížděli v jejich džípech se světly. V jejich strážních postaveních hlasitě až hlučně hovořili.
V tom nejlepším pěchotním tvaru jsme byli rozvinuti do linie rojnice. Plížili jsme se až k silničnímu náspu kolem kterého bohužel byla zídka. Museli jsme přes tuto překážku, asi metr vysokou, přejít v jednom smluveném skoku. To nebylo zcela nehlučné a po chvíli jsme téměř vběhli před amerického vojáka na hlídce. Lekl se, jenom vyhekl a uplynulo trochu času, než muž našel spoušť svého automatu a vyprázdnil jeho zásobník v tom směru, odkud jsme přišli. První krok k svobodě byl požehnaný štěstěnou. Bohužel, já jsem měl smůlu. Zachytil jsem za větev stromu v temnotě na okraji cesty a při pádu jsem ztratil svůj potravinový příděl a triedr se rozbil. Naše skupina se znovu shromáždila. "Bubi" Bölder z 3. roty, který měl přezdívku kvůli jeho mladistvému zjevu, byl se mnou.
Byla polovina května a byl čas k další cestě. K tomu, aby bylo možné cestoval legálně, bylo nutné mít spojenecký certifikát propuštění a demobilizování vojáka k tomu, aby se vyhnul nebezpečí zachycení jako válečný zajatec. Můj cíl byl Hanover.
Protože se skupina stávala velkou a také příliš neopatrnou, chtěli jsme na západ směrem k Regensburgu. Bölder chtěl jít ke svým rodičů v Schwetzingen. Kdesi jsme se setkali se skupinou starších dětí, které byly poslané na venkov [vyhnout se bombardování v městech]. Šli s jejich průvodcem. Protože "Bubi" Bölder v jeho krátkých kalhotách úplně zapadal do obrazu skupiny, doporučil jsem mu připojit se k nim. Udělal to, s těžkým srdcem, a byl doma živ a zdráv na konci června.
Můj další cíl byl Staffelstein v Bavorsku Tam, kde žije rodina Hanse von Hagemeistera. Doufal jsem, že se tam s ním setkám. Na tu cestu jsem se vydal sám.
Hlavním problémem bylo jídlo. Region mezi Bavorským lesem, Dunajem a Regen, kterým má západní cesta vedla, v té době byla, jako tolik jiných, zaplavený bývalými členy Wehrmachtu, uprchlíků a "bezdomovců" (lidé, kteří přišli z východu). "Bezdomovci" byl dobře opečovávaní U.S. armádou a UNROU i Organizací spojených národů.
Ostatní dvě skupiny, němečtí vojáci a civilisté, záviseli na charitě místních lidí. Musím říci, že já jsem zažil hodně ochotné pomoci během těch týdnů. Lokální správa také vydávala potravinové kupóny nám "projížděcím lidem" jen na jeden den a tak bylo možné koupit jídlo. Ale, bez "dokumentů" nebyl žádný nárok na přídělové kupóny a bylo nutné mít peníze. Já jsem žádné peníze neměl, můj vlastní nákupní zdroj bylo přátelské pozvání k jídlu.
A tak, na druhý den svatodušních svátků, po skvělém jídle v pohostinné usedlosti blízko Nittenau jsem zažil brzo pohromu. Více než spokojený ve všech směrech - bylo pečené vepřové maso s nudlemi a jako dezert švestkový kompot - jsem šel pěšinou podél silnice s mnoha zatáčkami lesem, byl jsem méně pozorný než obvykle. Jako kdyby vyčarovaný ze země, americký džíp s Amíky byl zaparkovaný pět metrů přede mnou. Oni mávali na mne a signalizovali "pojď dál" nutí mě porozumět, abych šel k nim. Můj skok přes silniční příkop a zmizení do podrostu přišel tak rychle, že pro Amíky to bylo jako takové překvapení, že neměli žádnou šanci na to uchopit jejich zbraně.
Já jsem byl zatím v bezpečí. Ten den, který začal tak dobře, mohl by skončit docela špatně. Jak jsem zjistil později, byli tam mnoho US jednotek, které hledaly náhradu za jejich nedostatek příležitostí v boji a byl to "jejich podíl ve válce." Jejich touha, aby zajali německé vojáky byla intenzivní.
Najednou les končil. Svahovitá louka, posetá ledovcovými roztroušenými balvany, dělila mě od dalšího kousku lesa. Vpravo končilo údolí, ve vzdálenosti 200 až 300 metrům, byla cesta. Asi 100 metry předtím, než jsem se dostal na okraj lesa, jsem uslyšel hluk motoru a píšťalu. Byli to moji američtí přátelé z předchozího setkání. Byli znovu zpátky a silně mávali. Měli, mezitím zadržené dva landsery (landser je zastaralé hovorové slovo pro vojáky nižších hodností). Co mne znepokojovalo, byl těžký kulomet, který na mne mířil. Uháněl jsem směrem k lesu, slyšel výstřely a kulky dopadaly vedle mne. Vojáci stříleli tříštivým střelivem a střepina zasáhla moje levé ucho. Když jsem byl v bezpečí obvázal jsem svoje ucho mým jediným majetkem, mou "víceúčelovou látkou" (kapesník, šátek, moskytiéra, sluneční clona - teď obvaz). Přišel jsem k závěru, že takto nemohu pokračovat. Po více-méně prožitých šesti letech války, jsem se nechtěl stát terčem nějakého lehkovážného Amíka. Zvolit novou strategie bylo na místě!
Ve Weidenu, Ambergu, a Grafenwöhru, USA armáda zřídila tzv . "tábory propuštění." Kdo byl zadržený blízko hranice vojáky, byl předán do táborů a zanesen tam do seznamů. Jestli tam nenašli nic vážného, jako členství v SS, důležitý stranický úřad či vysoká vojenská hodnost, dostali jste certifikát propuštění v několika dnech. Zpočátku jsem byl nejistý svou příslušností ve "Feldherrnhalle", aby mi nepřitížila. Po rozhovoru s muži, kteří už byli propuštěni, jsem se rozhodl vzdát se dobrovolně v táboře ve Weidenu. Moje rozhodnutí se ukázalo být správné. Po čtyřech dnech jsem měl svoje "doklady". Pro mě válka byla konečně u konce.
Krátký životopis Alfreda Rubbela:
Narozený 1921 v Tilsitu/Východní Prusko (Sovetsk či Sovětsk, do roku 1946 německy Tilsit, litevsky Tilže, polsky Tylża, česky Tylže - je město na řece Němen v ruské Kaliningradské oblasti, dříve Východní Prusko). Po škole, přihlásí se dobrovolně do armády. Brzy potom v v 5. pancéřovému náhradním praporu, pak s 29. tankovým regimentem 12. tankové divize ve středních a severních sektorech východní fronty. 1942 s 4. tankovým regimentem pancéřový z 13. tankové divize na Kavkaze. 1943 doškolování na tygrech. Březen 1943 až květen 1945 s 503. tankovým praporem tygrů. Rozkazem poslán do školy stát se důstojníkem v záloze v létě 1944. Poslední služební úkol: zvláštní personální důstojník praporu. Po krátkém období v U.S. zajetí, odborná příprava a zemědělská aktivita. 1956 až 1978 v Bundeswehru. Závěrečná pracovní funkce: Poradce v tankové vojenské škole pro obrannou technologii.