CESTA VĚZEŇSKÝM VAGÓNEM PŘES SSSR
"Zelený anton" nás vezl na kišiněvské nádraží. Tam jsme, spolu s našimi strážemi, nastoupili do připraveného vězeňského železničního vagonu. Z důvodů, které jsem tehdy neznal, takové železniční vagony byly v Sovětském svazu nazývané "Stolipyn". (Poznámka: Petr Stolypin byl v letech 1906-1911 předsedou ruské vlády po revoluci v roce 1905. Jedním rysem Stolypinovy politiky byla vláda tvrdé ruky. Padla spousta rozsudků smrti, řádově tisíce. Stolypin se snažil tvrdě potlačit hlavně radikály, což se mu v zásadě podařilo. V té době se vžily termíny „Stolypinova kravata“ (= šibenice) a „stolypin“ (vězeňský vagón, v němž byli odsouzenci transportováni do táborů na Sibiři).
Měl jen malá zamřížovaná okna a byl rozdělený do kupé, každé se dvěma dvojitými dřevěnými palandami. Zda to vynalezl uvedený ministr stejného jména v carské říši či nějaký další vynalézavý vězeňský dozorce, to já nevím. Železniční vagon byl připojený k normálnímu dálkovému vlaku. Nikdo jiný než stráže nevěděl, kde cesta skončí. Museli jsme nastoupit, doprovázeni stálými výkřiky "Davaj, davaj -Pospěšte si! Pospěšte si!" Oddělení byla již plně zaplněná ruskými civilními vězni, kteří zírali na nás jako supové. Pravděpodobně hrabivýma očima odhadovali obsah našich skromných zavazadel. Ihned jsme pochopili jak je opatrovat a stále jsme je drželi v rukách. Kamny byl pouze vytápěn vagón stráží. V těch ostatních se zatopilo během mnoha denní cesty jen několikrát. Naše stráže zkusily několikrát pro nás získat samostatné kupé, když se střídaly vlaky, ale pro stále velké osazení vagónu neuspěli. Vlak odejel z Kišiněva někdy během noci. V nynější době si mohu představit následující cesty na mapách v atlase.
Několikrát jsme měnili cestou vlaky. Často jsme zůstali dlouhé doby v nákladových nádražích a nevěděli, kdy bude cesta pokračovat. Pamatuji si, že cesta vedla přes Oděsu-Charkov-Moskvu. V Moskvě my jsme byli znovu v noci naloženi do "zelených antonů" Přejížděli jsme přes město z jedné železniční stanice do další. Ve druhé moskevské železniční stanici, která byla na východě města, jsem přečetl na železničním vagonu nápis "Vladivostok." V té chvíli moje pocity byly mizerné. Viděl jsem své kamarády a sebe odtažené navěky na Sibiř.
Z Moskvy my jsme pokračovali na východ, pravděpodobně přes Kazaň - Sverdlovsk a potom do Petropavloska. Odtud naše cesta vedla jednokolejovou železniční tratí na jihovýchod. Po deseti dnech cesty jsme dosáhli náš cíl: Karagandu. Město, které do té doby bylo neznámé pro kohokoliv z nás, v neznámé zemi, příliš vzdálené od Moskvy, Kišiněva a Německa. Byli jsme uprostřed Kazachstanu na jihovýchodě asijské části Sovětského svazu. Jaký osud nás tam čeká?