CESTA DO FOCSANI (RUMUNSKO)
Vyrazili jsme v silně střežené dlouhé koloně. Po noční jízdě na otevřených nákladních autech - naštěstí nepršelo - jsme dosáhli stanice železnice, kde jsme měli být naloženi do vlaku. Tam sověti provedli první přísnou prohlídku, osobní i zavazadel, společně s přesnou registrací. Všechno, co jsem měl, bylo šatstvo, které jsem měl na sobě a v malé tašce nezbytné toaletní potřeby. Prsteny a hodinky nám odebrali, stejně jako ostré předměty (jako nože a nůžky), které jsme do té doby měli ukryté.
Byli jsme rozděleni do nákladních vagónů, pětačtyřicítka lidí a jeden důstojník do každého. Zlabings (Slavonice) je město na vedlejší železniční trati z Československa do Rakouska, mezi Českými Budějovicemi a Brnem. Vlak odejel odtud kolem 31. května 1945 s přibližně 1,500 teď již vězni. Ruský důstojník byl úřední osobou přesunu.
Vojáci stráže buď byli ve vlastních vozech nebo v brzdových budkách na každém nákladním voze. Kdykoli vlak zastavil, utvořili špalír stráží kolem vlaku. Byl zvolen německý důstojník zastupující vězně. On mohl jednat o podmínkách péče pro vězně do té míry, jak to bylo v jeho silách a pokud k tomu sovětští vojáci svolili.
Ve vlaku se objevili první tlumočníci. Na této pozici oni hráli roli "prostředníků" mezi sovětským "panstvem" a německými "sluhy". Byli jsme na nich závislí. Podle jejich nálady, část z nich své znalosti jazyka nestydatě využívala ke své vlastní výhodě a k neprospěchu vězňů. Sovětští vojáci se chovali zdrženlivě. Přirozeně pokračovali v řečech o cestě domů. Následkem toho, většina vězňů zůstala klidných.
Ale stále nám nebyl jasný cíl cesty. Jedna věc byla jasná: Vzdalovalo nás to od domova. Nebyli jsme schopní získat nějakou detailní informaci ze sovětských stráží.
Během cesty dveře vagonů zůstaly zavřené. Dveře byly otevřené jen, když nám dávali jídlo a pro denní sečítání. Příděly byly hubené: Chléb, cukr a polévka dvakrát denně, spolu s něčím k pití. Nebyli jsme ve skutečnosti schopni uspokojit svůj hlad. Byl to stav, na který jsme si museli na dlouho zvyknout. Zdravotní a hygienická situace byla snesitelná. Lékař dohlížel na zdravotní situaci. Ti, kteří byli nemocní byli přeloženi do nemocničního vozu.
Se starostmi a myšlenkami na naší budoucnost jsme cestou pomalu minuli Vídeň a Budapešť, projeli Aradem (Rumunsko) a Ploeští. 10. června 1945 jsme přijeli do Focsani, neznámého středně velikého města ve východním Rumunsku (v Rumunské Moldávii).
Okamžitě po našem příjezdu důstojníci byli oddělení od poddůstojnického personálu a mužstva. Nevím kam, příslušníci našeho praporu šli. My důstojníci jsme s nimi ztratili kontakt. Během dlouhých roků mého zajetí jsem se s nikým z nich neviděl.