BOROVIČI (KVĚTEN 1950 -ČERVENEC 1951)
Boroviči je typické malé město ve středním Rusku. Mnoho si toho o městě nepamatuji. Tábor se nacházel mimo město u silnice s názvem Táborová. V táboře jsme byli umístění v několika velkých budovách, v každé asi 200 lidí. Vězni z různých táborů SSSR tam snášeli stejný osud jako my. Mezi nimi byla většina štábních důstojníků armádní skupiny Kurland. Část jich šla domů už koncem roku 1949.
Odcházeli jsme z tábora pracovat na různých stavbách ve městě. Každé ráno, v pochodových útvarech, jsme šli ven táborovou bránou na pracoviště. Pracovní brigády byly rozdělené na zkušené a nekvalifikované dělníky a nádeníky. Já jsem musel míchat a nakládat maltu, přenášet kameny a vykonávat další takové nekvalifikované dělnické úkoly. Byla tam krátká polední přestávka. Jídlo přiváželi z tábora. Po osmi či devíti hodinách jsme ukončili práci, nastoupili do útvaru, byli spočítáni a odcházeli do tábora. Tak to monotónně pokračovalo po celý rok, volné byly jen neděle, kdy jsme nepracovali.
Materiální věci zůstaly nezměněné. Vždy stejné jídlo, stejné šatstvo, ačkoli to, samozřejmě, bylo přizpůsobeno k období. V zimě jsme nosili prošívané kabáty, kožešinové beranice, vysoké boty a příležitostně i rukavice. Nic z toho nebyla špičková kvalita. Obzvlášť těžká, zvláště pro nekvalifikované dělníky, byla v Boroviči možnost vydělat nějaké peníze.
V roce 1950 začal program podpory, který byl nejen materiální, ale i duchovní podporou. Přísun balíků a balíčků z mateřské země - převážně, samozřejmě ze západu - zůstal naší největší radostí a pomocí. Soustavně jich přibývalo do našeho propuštění v roce 1955. Díky balíkům, jsme věděli, že na nás nebylo zapomenuto. Balíky nám daly více poznání, dokonce víc než pohlednice a příležitostné dopisy.
V létě roku 1949 v Karagandě, k mé ohromné radosti, jsem již dostal několik malých balíků od mé matky. Poštovní spojení však bylo přerušené před mým potrestáním. Po dobu několika měsíců sověti nám nedovolil psát. To se však změnilo, když my jsme dostali se do Boroviči, kdy jsme mohli psát a zase znovu jsme dostali balíčky a balíky.
Když jsme přišli večer táborovou bránou a jména šťastných příjemců byla čtena nahlas, tak naše radost neznala hranic. Hnali jsme se k místu, kde byla vydávaná pošta pro balík. Moje matka udělala vše, abych byl jeden z prvních příjemců takových darů. Dostávali jsme z domova, co nám nedávali v táboře: kávu, kakao, mléko a pudinkový prášek, čokoládu, máslo a margarín, salám a šunku, také jiné užitečné věci, jako například mýdlo. Ne všichni členové tábora dostali balíky z domova. Kamarádi z východního Německa na tom byli mnohem hůř než ti z nás, jejichž příbuzní žili na západě. Během let, která následovala, se však situace vyrovnávala, také s pomocí organizací v západním Německu. Každý člověk v táboře byl dobře živený, díky hojným zásilkám. V důsledku toho jsme zůstali zdraví.