ZATČENÍ A KONEČNĚ SVOBODA
Chlapi byli úplně zaražení, když jsem předložil mou vojenskou knížku. Vzali mě k vojenské základně, kde landseráci seděli na prostranství za ostnatým drátem podle toho, ze které vojenské oblasti přišli. O dva dny později jsem dostal dotazník, následovalo ostřihání vlasů a byl jsem tak zbaven své ozdoby. Příští den jsme nastoupili, abychom dostali propouštěcí certifikáty. Mé potěšení, že jsem byl vyvolán mezi prvními dvaceti netrvalo dlouho. Měli jsme jet do zvláštního tábora bez vysvětlení, co to znamená. Později se situace vysvětlila. Byli jsme oddělení jako politicky podezřelé osoby. Proč zrovna já jsem byl mezi nimi, to mi nebylo jasné. Dozvěděl jsem se, že v probíhajícím vyšetřování landseráků byli objeveni mezi nim dva muži, kteří patřili k Waffen - SS. Proto všichni byli označeni pro další vyšetřování jako politicky podezřelá osoba. Den později jsme byli přesunuti náklaďákem ke kasárenskému táboru v Grafenwohrtském cvičném prostoru (v současné době Město vojáků“ Grafenwöhr, známé zejména svou polohou na okraji největšího amerického vojenského cvičiště v Evropě). Byl jsem ihned zaměstnán jako tlumočník a slyšel, že po dvou dnech tzv. vyřazený prapor 200 landseráků musel podstoupit nové prověřování. Zároveň já jsem slyšel, že předchozí dotazníky nebyli s námi dodány, aby se všechno muselo vyplnit znovu. Když prapor nastoupil, připojil jsem se sám k této skupině. Tentokrát jsem byl víc opatrný ve vyplnění dotazníku. Podrobnost údajů a moje bydliště v Hamburku muselo vést k tzv. "automatickému zatčení". Proto jsem tentokrát uvedl Gittingen jako mé bydliště. Ošklivá jizva na mých zádech byla ještě docela čerstvá, aby propůjčila věrohodnost mému prohlášení o pobytu v nemocnici. Tentokrát jsem snadno prošel prověřováním. Byl jsem propuštěný a transportovaný do Erfurtu náklaďákem. Rusové tam byli očekáváni v nejbližších dnech a tak jsem se přesunul do Eisenachu tak rychle, jak jen to bylo možné. Tam odtud jsem velmi rychle jsem odešel do Eschwege. První věc, kterou jsem udělal bylo vyhledání rodiny Richarda Schwarzmanna . Ten se ještě nedostal domů. Zbytek naší skupiny patrně neskončil dobře. Pravdu jsem se dozvěděl později. Během noci, kdy jsem usnul, moji kamarádi odešli a později také spali. Zřejmě nerozestavili stráže. Bohužel, nebrali ozbrojené Čechy, kteří je objevili vážně. Americký prapor pak obklopil kousek lesa. Kamarádi byli zatčeni a ihned předáni Rusům. Pouze několika málo z nich bylo schopno se zachránit. Ostatní museli prožít dlouhé roky v ruském zajetí. Richard Schwarzmann se domů doposud nevrátil, to se podařilo mému nabíječi Wolfgangovi Speckinovi. Můj střelec, Hannes Berger, měla nehodu během zajetí a po přežití celé války tam zemřel. Já jsem se setkal v Hamburku s rodinou 1. července 1945. Rychle jsem našel první kamarády 503. praporu tanků Tygrů. Poručíka Hans - Jürgen Haße a Feldwebela Grutesera, stejně jako Obergefreitera Karl - Ernst Kocha z naší roty. Při pátrání po nezvěstných a mrtvých jsem navázal kontakty, nejenže s kamarády mé vlastní roty, ale také s těmi z dalších rot. Stmelení a kamarádství od těch obtížných roků zůstalo silné až dodnes. Navíc při mnohých schůzkách praporu se vidím s bývalými členy 1. roty jednou za rok. Většina přivede sebou své manželky. Nesetkáme se proto, že bychom žili v minulosti nebo byli militaristé. My jsme nechtěli válku. Zatracená historie nás donutila účastnit se jí. Válka je strašné neštěstí. Politika a válka nejsou nic jiného než nástroje moci a my jsme byli zneužiti tou mocí.
Dr. Franz-Wilhelm Lochmann