TÁBOR KIŠINĚV (SRPEN 1945 - ÚNOR 1946)
Při pohledu zpět se mi zdá se, že náš pobyt v tomto táboře byl nejlepší. Předešlé tábory byly nesrovnale horší. Ubytováni jsme byli v dřívější zemědělské škole. Byly tam velké místnosti, v nich dřevěné kavalce, stoly a lavice. Velké prostorné chodby, toalety a umývárny. Pozemky byly samozřejmě oplocené a hlídané strážemi. Bylo tam velké otevřené náměstí před budovou, na kterém ráno a večera se konaly nástupy. Strážnice pro sovětské vojáky byla u hlavní brány.
Nevzpomínám si na sovětské stráže. Velitelem tábora byl služebně nejstarší důstojník, maďarský plukovník. On se poctivě snažil o snesitelný život pro všechny. My důstojníci jsme byli jmenovaní veliteli rot či skupin stovky vojáků a měli za úkol udržovat pořádek. Po několika dnech odpočinku po příchodu do tábora jsme nastoupili a byly nám přidělena práce. Přesně si nepamatuji, jaké druhy práce museli, vojáci vykonávat. Přirozeně, tlumočníci tam měli obzvláště důležité postavení. Předávali nám příkazy a přání sovětských stráží a naopak.
Zkušení řemeslníci měli lepší postavení mezi vězni díky jejich odborným znalostem. Naše stráže a místní "šéfové" na stavebních místech rádi viděli zručné dělníky a zaměstnávali je nejrůznější úkoly.
Jádro táborových pracovníků (kuchaři, prádelna, latríny, a tak dále) byl vytvořené z ostatních, kteří však měli výhodnější podmínky než ti, kteří museli jít každý den tvrdě pracovat.
Důstojníci byli umístěni v zvláštní místnosti a také dostali nejlepší dřevěné kavalce. Už si nepamatuji, zda tam byly slamníky. Byli nám rovněž přiděleni vojáci, kteří nám například přinášeli denně jídlo. Kromě teplého jídla jednou denně tam byl ještě zvláštní důstojnický příděl. Časem jsme si všichni opatřili nádobí na jídlo a také lžíce. Vcelku jsme byli spokojení, že jsme mohli být pospolu s kamarády. Zároveň jsme si všichni byli plně vědomi, že je před námi velice nejistá budoucnost.
Ustavičně jsme se zabývali otázkami, kdy se budeme moci vrátit domů. Nikdo na to nemohl odpovědět. Nějaké zprávy prosakovali od našich stráží. Zda naše stráže ve skutečnosti věděly něco o našem osudu, se mi zdá při pohledu zpátky, nepravděpodobné. Po dlouhých letech vězení jsem se dozvěděl, že všechna rozhodnutí o osudu nás vězňů byla vedená shora, vskutku z hodně vysokých míst až ze samotné Moskvy. Nemohu říct, zda vojáci střežící nás v Kišiněvu byly příslušníky sovětské armády. Později, v každém případě, všechny tábory válečných zajatců byly pod dohledem NKVD/MVD (ministerstvo vnitra), které mělo své vlastní strážní jednotky (policejní jednotky). Politický komisař patřil k těm jednotkám. To jsem zjistil až později. V Kišiněvu jich byli ušetřeni.
Tam jsme zažili naše první Vánoce bez pošty. Vůbec jsme nedostali povolení, abychom psali. Po celou dobu, náš jediný informační pramen, byly noviny ze sovětské zóny Německa.
Jeden den, koncem února či začátkem března 1945, Ernst Ohnesorge a já, spolu s devíti jinými německými a maďarskými důstojníky, včetně maďarského plukovníka, jsme byli voláni do strážnice. Tam nám bylo řečeno, abychom se sbalili a byli připraveni na okamžitý odjezd. K šesti maďarským důstojníkům patřil jeden starší kapitán, nadporučík (právník s velice dobrou znalostí ruštiny), Ernst Ohnesorge, a já sám. Mohli jsme se rozloučit s našimi kamarády. Oni však museli zůstat uvnitř za táborovou bránou. Od té nás převzala hlídka sestávající se z důstojníka a trojice vojáků, kteří nás vedli k vězeňskému transportním automobilu (druhu "zelený anton"). Museli jsme se pohybovat rychle a zacházeli s námi velice hrubě. Dveře vozidla bylo zavřený. Vozidlo opustilo tábor s cílem neznámým.
Přirozeně, každý z nás, se tázal sebe sama: Proč s námi takto nakládají? Bylo v tom něco proti nám? Co se nám stane? Na první dvě otázky se nám nedostalo odpovědi. Třetí otázka byla zodpovězena Sovětským svazem později po dlouhé cestě zajateckými tábory. Moje zpráva o zajetí příslušníku 503. tankového praporu končí s rozloučením s kamarády v bráně tábora Kišiněv. Po důstojnících, kteří byli odděleni od svých poddůstojníků a vojáků v táboře Focsani, tak přišlo odloučení od důstojníků toho večera v roce 1946 v Kišiněvu. Ohnesorge a já jsem už nikdy znovu jako váleční zajatci v SSSR. Až o deset let později jsem se setkal s několika z nich znovu ve Spolkové republice Německo.