TÁBOR DECHTJARSK, BLÍZKO SVERDLOVSKA (ŘÍJEN 1951 - 7. ŘÍJEN 1955)
Dechtjarsk byl malým hornickým městem. Obyvatelé byli hlavně zaměstnaní v dolech. Město bylo postavené na dolech; to nebylo moc půvabné. Táborový život tam připomínal předchozí tábory. Nejdříve jsme byli ubytování v bytových domech, ale brzo přesunuti do kasáren. V těch kasárnách jsem zůstal téměř čtyři roky. Každý barák měl čtyři velké místnosti, každá obydlená třiceti až čtyřiceti lidmi. Spali jsme na dvojpatrových dřevěných kavalcích se slamníky, které se občas plnily. Mezi dvěma patrovými kavalci byla deska, která sloužila jako jídelní stůl. Sedělo se na spodních kavalcích.
Prostor pro tzv. volný čas zajatce byl neobyčejně omezený. V každé místnosti kasáren byly vězni různých hodností a zaměstnání. Byli tam také odsouzení generálové. Předtím žili v táboře v Moskvě. Integrovali se do táborového společenství bez problémů. Všichni příslušníci tábora, včetně generálů i štábních důstojníků, museli jít denně pracovat v rozsahu jejich fyzických schopností. Já jsem žil v táboře se štábními důstojníky, generály, vysokými státními úředníky a soudci a pracoval společně s nimi na stavbách. Vedli jsme časté hovory mezi sebou, které mi daly velmi mnoho pro můj pozdější život. Byl jsem mezi nimi jedním z nejmladších a byla to "univerzitní příprava" absolventa s první dávkou zkušeností. Podníceni knihami a novinovými články jsme diskutovali o národním socializmu, odboji, demokracii i politice, historii i ekonomice, válka a jejím konci. Dozvídal jsem se velmi mnoho z velkých pokladů znalosti a zkušenosti od těchto starších spoluvězňů a oni věnovali vážnou pozornost mým nápadům a názorům. V té době jsme se dovídali o vytvoření dvou německých států a věděli přibližně, jaký byly rozdíly mezi nimi. Navíc, my jsme věděli o korejské válce a neshodách mezi vítěznými mocnostmi, zvláště mezi Sovětskými svazem a Spojenými státy americkými. Přirozeně to všechno zabíralo významnější místo v našich debatách. Byly tam, samozřejmě, příležitostné nesouhlasy mezi námi, ale neměly velký význam. Díky toku balíků, stav zdraví zůstával stabilní. Čas od času docházelo k úrazům na stavbách. Bohužel jsem také viděl smrtelné úrazy. Německý zubař v dechtjarském táboře dal mé zuby v pořádku a udělal mi můstek který zdržel se do mé první prohlídky zubařem v Uelzenu (Německo, Dolní Sasko) v listopadu 1955.
Čas od času naše stráže "se obávaly", že nemoci by mohly vznikat z růstu našich vlasů. Následkem toho naše hlavy byly oholené několikrát, třebaže my jsme byli často odvšivováni. Veš se příležitostně vyskytovala v dřívějších dobách. Později už vůbec ne. Naše vlasy byly opravdu ostříhány opravdu jen proto, aby nás ponížili na úroveň s ruskými občanskými vězni. V posledních letech, asi od roku 1952, to již nedělali. Mohli jsme nechat naše vlasy růst, pravidelně chodit k táborovému holiči a několik z nás dokonce mělo vlastní holicí výbavu (ve skutečnosti zakázanou).
Někde naše stráže zjistily, že vězeň dostal napsanou zprávu z domova v cigaretách. Posílání napsaných zpráv v zásilkách a balících nebylo přípustné. Naše stráže měly strach a zavedly následující proceduru: Balíky a balíčky již nebyly rozdané uzavřené. Byly otevírány MVD (vnitro) vojáky ve zvláštní místnosti a obsah byl prozkoumáván. Plechovky být otevřené a vyprázdněné, káva byla vysypaná do krabic, které si vězni přinesli, doutníky a cigarety byly rozřezané. Přirozeně nic nebylo nalezeno. Stráže měly mimořádnou práci a my jsme velmi byli rozhněvaní. Kde jsme měli vzít nádoby pro kávu, máslo, tuk, zavařeninu apod., což byly potraviny, který měly být uchované delší dobu a byly teď otevřené. Došlo k mohutným protestům. Německé táborové vedení muselo hledat řešení společně s našimi strážemi, které nebyly nadšené tou mimořádnou prací, a našlo se řešení. Cigarety a doutníky již nebyly rozřezávané. Čokoláda byla rozdávaná zabalená. Ostatní bylo znovu zabalené v papírové krabici označené číslem zajatce vše bylo uloženo ve zvláštní místnosti. V určených dnech každý mohly dostat konzervy z jeho krabice.
Naše stráže nechtěly dělat všechnu práci sami a tak dostali pomocníky. Já jsem byl vybraný z našeho baráku. Pravidelně jsem byl přítomný při distribuci balíků a balíčků, když byly rozdávané. Byl jsem schopen rozvázat a vybalit balíky a balíčky tak, že všichni dostali vše tak rychle a jednoduše jak to jen bylo možné, v závislosti na stráži u pultu. Zjistili jsme, že naše stráže někdy byly také lidské. Mnoho balíku byl rozdáno neotevřených. Přirozeně, že bylo nutné strážím něco dát, ale nesmělo se o tom mluvit.
Během těch let počet balíků rostl od měsíce k měsíci. Já jsem dostával balíky nejen od matky, ale také od příbuzných, organizací i od bývalých členů 503. praporu, za které jsem byl obzvlášť vděčný. Ještě jednou chci vyjádřit mé zvláštní díky veškerý bývalým kamarádům. Vaše balíky byly velikou, extrémně velikou pomocí.
V březnu 1953 Stalin zemřel. Jisté znepokojení bylo cítit v celé zemi a my v táboře také jsme to také pocítili. Zpráva o jeho smrti se šířila rychle. Během těch dnů se příslušníci MVD (vnitra) objevili na stavbách v těch místech, kde očekávali nějaký druh vzpoury mezi válečnými zajatci. Nic takového se konalo.
Noví vládci v Kremlu rozhodli v květnu toho roku propustit jisté množství válečných zajatců. Všichni jsme byli jedno ráno překvapeni, když polovina táborového obyvatelstva byla vybraná během obvyklého nástupu do práce u táborové brány. Já jsem nebyl jedním z nich. Ten večer jsme zjistili, že vybraní kamarádi byli přesunuti do tábora Revda, ze kterého odcestovali domů.
Měli jsme jisté spojení s táborem Revda přes centrální nemocnici. Tímto způsobem jsme dostávali také zprávy o zpožděních v dopravě domů. Důvodem k tomu byly události 17. června 1953 ve východním Německu. Lidové povstání tam bylo krvavě potlačeno sovětskými vojenskými jednotkami. Vládci v Kremlu to nepovažovali za příznivý čas pro návrat válečních zajatců. Výsledek byla situace, že odjezdy domů se nekonaly až do září 1953.
Ještě jednou, po neznámém a nevysvětleném procesu výběru, další válečních zajatci všech hodností byli posláni domů. A znovu někteří, včetně mě, byli vězněni dál v Sovětském svazu.
V roce 1953 tábory ve sverdlovské oblasti byly znovu naplněné německými válečnými zajatci. Někteří přišli ze stalingradské oblasti. Předpokládali jsme, že nyní všichni, či přinejmenším největší část, váleční zajatci byli soustředěni ve sverdlovské oblasti.
V roce 1954 jsme slyšeli v rádiu, které měli stráže, a z ruských a východoněmeckých německý novin, že německý národní fotbalový tým vyhrál světové mistrovství v Bernu. Přirozeně nám to dělalo dobře, třebaže jsme neznali žádné bližší údaje.