SOUD A TREST (VÁNOCE 1949-DUBEN 1950)
V roce 1949 jsme čekali s velkou nervozitou a napětím na datum našeho vydání. V průběhu roku už několik propuštěných zajatců odejelo z Karagandy do Německa. Poslední vlak s vězni z tábora, kterým bych mohl odejet, měl být vypraven na konci listopadu. Tábor, stále nebyl vyprázdněný. Zůstávalo asi sto vězňů, mezi kterými jsem byl i já. My, co jsme zůstali, jsme neměli dobrý pocit, ačkoli jsme ještě doufali, že budeme doma před Vánocemi.
V předchozích letech příslušníci jistých jednotek armády a jednotek SS byl stále vyslýcháni, uvězněni a některé odsoudili pro obvinění z válečných zločinů. Po odjezdu posledního vlaku začalo systematické vyslýchání zbývajících zajatců tábora a z toho důvodu byl personál (MVD důstojníci a překladatelé) výrazně posílen.
Během mého prvního výslechu byla nahlas přečtena výpověď spoluzajatce. Ta osoba řekla, že jsem se zúčastnil zločinů proti civilnímu obyvatelstvu v létě roku 1943 na Ukrajině. Mé vysvětlení, že jsem nikdy nespáchal nějaký takový čin, bylo vskutku vyslechnuto a dokonce zapsáno, ale nijak mi to nepomohlo. Vyslýchající mi vysvětlil, že kvůli závažnosti tvrzení, která svědčila proti mně, budu souzen. Byl jsem otřesený a také zoufalý, nevěděl jsem nic o tom, co my bylo dáváno za vinu. Po výslechu jsem se dozvěděl od jiných v táboře, že mají stejnou zkušenost a dopadli jako já.
25. prosince 1949 jsem byl odsouzený v táboře k dvaceti pět rokům nucených prací válečným soudem v ústním řízení bez obhájce.
Jaké druhy osob byly souzené? Mohu uvést čtyři skupiny lidí jako příklady:
1. Členové z útvarů SS, gestapa a policie.
2. Generálové, důstojníci generálního štábu, štábní důstojníci a členové specifických jednotek armády, které byly nasazené v první řadě proti partyzánům.
3. Vyšší úředníci a soudci, straničtí činitelé a členové občanské administrativy v obsazených oblastech.
4. Jiní členové Wehrmachtu, kteří se dostali se do konfliktu se sověty během jejich vězení.
Já jsem pravděpodobně patřil do čtvrté skupiny, protože nepravdivé údaje bývalého spoluvězně byly nepatrnými důkazy proti mně. Nevím zda to prohlášení svědka bylo vymyšlené či zlý úmysl. Nikdy jsem nemluvil o svých vojenských zkušenosti s tímto svědkem. Sověti věděli, že jsem působil na Ukrajině v roce 1943 z mého osobního záznamu. Jednotka, ke které jsem patřil ve zmíněné době, 503. tankový prapor, nikdy nebyla uvedena v záznamu výslechu ani v soudním řízení. Soud mi nikdy nedal písemný rozsudek.
Jak může být snadno pochopitelné, naše morálka po těch prvních svátcích vánočních byla na bodu mrazu. Bylo mi zřejmé, že se musím podřídit osudu, sám a bezmocný ve vzdálené Asii. Jak nám mohl kdokoliv pomáhat či usilovat o naši svobodu po takovém rozsudku. Přesně stejná věc, jako mě, se stala v Karagandě Ernstu Ohnesorggovi. Setkali jsme se znovu jako odsouzení ve stejném táboře.
Všichni jsme byli poslaní počátkem roku 1950 zpět pracovat, tentokrát jako trestanci. Dny ubíhaly jako předtím. Žádné změny v táboře. Naše hlídání strážemi a jídlo bylo identické.
V dubnu 1950 se stalo neočekávané: Asi třetina z táborového osazenstva byla odeslána domů! Ernst Ohnesorge byl jeden z těch propuštěných. Informoval mou matku a několik bývalých kamarádů mého osudu. Potvrdili mé matce, že jsou přesvědčeni o vymyšleném obvinění v Sovětském svazu. Rád bych poděkoval všem těm kamarádům, kteří se za mne postavili. Oni tehdy velmi pomohli mé matce, třebaže mi nemohli jinak pomoci. Náhlé a neočekávané propuštění třetiny odsouzeného osazenstva tábora mělo dvojí účinek na nás, kteří jsme zůstali. Na jedné straně nás to deprimovalo, že my musíme zůstat. Na druhé straně, to podnítilo malý záblesk naděje, že bychom mohli být také jednou propuštěni.
Brzo na to, všichni příslušníci tábora byli shromáždění k transportu. V důkladně střežených a uzavřených nákladních vozech, cesta železnicí zamířila na západ. Ale nejeli jsme domů, ani se nepotvrdily naše obavy, že budeme posláni do východního Německa. Místo toho po několika dnech cestování železnicí přes Sverdlovsk -Kazaň -Moskvu jsme přijeli začátkem května do Boroviči. Bylo to napůl cesty mezi Moskvou a Leningradem. Skončili jsme tam v dalším zajateckém táboře.