SMĚREM K BUDĚJOVICÍM
Postupovali jsme pomalu. Stále jsme měli netěsnost v chladicím zařízení a tak jsme museli zastavit každých pět kilometrů a doplnili vodu. Ve vesnicích se k nám Češi přibližovali s květinami. Mysleli si, že jsme Američané. Dostali jsme se do místa, kde se nás setkalo mnoho. Několik landseráků (Landser je zastaralé hovorové slovo pro vojáky nižších hodností), bez ohledu na to ze kterého směru přišli, hlásili střetnutí s Rusi. Jedna skupina důstojníků Luftwaffe ve velitelském voze nám sdělila, že Američané byli v Budějovicích. Rozhodli jsme se tam dostat. "Získali" jsme ještě další náklaďák a rozhodli se ustupovat do Budějovic společně s důstojníky Luftwaffe. Naše skupina nyní zahrnovala několik pěšáků, dvě motocyklové spojky a několik jezdců na kolech. Zanedlouho jsme se ocitli v palbě na okraji lesa. Rozdělili jsme se sami do skupin a byli jsme odhodláni odstranit překážku z naší cesty. Byli to čeští partyzánů a byli jsme schopni je rychle donutit k ústupu. Pak jsme postoupili dál a pokračovali celou noc. Používali jsme jen vedlejší cesty. Rusové byli na všechny hlavních komunikacích. Pomalu nám docházelo, že bychom mohli očekávat někoho jiného než Američany v Budějovicích. Bojová skupina "my chceme jít domů, do Německa" se rozešla. Ti z nás kdo byli z 503. praporu tanků Tygr, chtělo táhnout za jeden provaz do té doby, pokud to bude bezpečné. Proto jsme mířili na západ v našem náklaďáku. Byli jsme moc opatrní a opětovně jsme se vyhýbali všem hlavním cestám a vesnicím. Příští den jsme se setkali s francouzským důstojníkem v džípu. Doprovodil nás k Američanům v Krumlově. Tam jsme byli umístěni do prostě oploceného zajateckého tábora. Navzdory našim varováním, posádka od 2. roty se od nás oddělila a usadila se v místní nemocnici. Brzo jsme si uvědomili, že Amíci jsou připraveni odstěhovat se pryč. Čekali jenom na příjezd Rusů. Chystali se nás jim předat. To utvrdilo naše rozhodnutí, "Musíme odsud odejít! " Riskovali jsme útěk z tábora krátce před půlnocí. Všechno šlo jako hodinový stroj. Padlo pouze několik málo výstřelů. Prchali jsme celou noc s třiceti muži z praporu. Byli jsme si mimořádně jistí, že jsme to měli udělat. Spolu s naší posádkou a to poručík Rambow a já pamatuji si tři další posádky z 3. roty, mezi nimi Feldwebela Weigela, Feldwebela Seidela a Unteroffiziera Spiekermanna. Pro první část noci, jsem vzal velení s posádkou Tygr 100. Byl jsem schopný orientovat se jenom podle hvězd a 1:300 000 mapy, která mi nabídla hrubou orientaci, zvláště od té doby, co jsme byli schopni postupovat jen temnými cestami zalesněné krajiny. Pro druhou polovinu noci, převzal velení Unteroffizier Spiekermann. Postupovali jsme pomalu. Stále častěji velící musel zastavit, aby mohl rozhodnout o nejvíce příznivé cestě. Během těch krátkých zastávek jsme se někdy posadili. Byl jsem k smrti unavený. Po dobu tří dnů a tří nocí jsem prakticky vůbec nespal. A tak co muselo stát, stalo se. Usnul jsem během krátké zastávky. Jak se začalo rozednívat, probudil jsem se osamocený a rychle zhodnotil svou situaci. Dostal jsem se k vesnici, která byla obsazena Američany. Před vesnicí byl hřbitov, byl jsem k smrti unavený, vplížil jsem se do keřů na hřbitově a spal tam po většinu dne.Uvažoval jsem správně, Američani hřbitov neprohledávali. Jak se přiblížil večer, nabyl jsem trochu sil a se skromným jídlem studoval svou mapu. Prvně jsem chtěl překročit Vltavu a potom přejít Českým lesem, abych mohl dosáhnout německého území na druhé straně v Bavorském lese, někde mezi Zwiesel a Grafenau. Tam odtud bych směřoval k Norimberku. Počasí na jaře roku 1945 bylo velice příznivé.
Měl jsem dostatek času a byl jsem chopen překonat opravdu kritická místa docela dobře. Pochodoval jsem hlavně v noci a strávil den spánkem v lesních houštinách. Více času jsem potřeboval pro překonání Vltavy, protože americké stráže byly umístěné těsně na západní straně a prováděly pravidelné hlídky s džípy. Nicméně, úspěšně jsem prošel tento obtížný úsek během noci. V Bavorském lese jsem pochodoval za dne a vyhýbal se kontaktu se obydlenými plochami. Občas jsem měl možnost získat radu od civilistů, kteří mě informovali o trasách cesty nebo Američanech. Ve skutečnosti Američané hlídali jen cesty. Amíci byli velice ostražití, protože v lesích se potloukaly skupiny vlkodlaků (záškodníků). Vskutku i já jsem se stal druhem vlka. Vlci jsou opatrné šelmy. Jsou nebezpeční jen ve smečkách, a takové smečky jsou pronásledovány. Proto jsem se nikdy nepřipojil ke skupinám landseráků, se kterými jsem se setkal v lese. Byli moc neopatrní, když se přesunovali terénem a většina z nich měla daleko víc kontaktu než já s vesnicemi za účelem získat jídlo. Byl jsem samostatný na svém pochodu a zajišťoval jsem si sám všechny své potřeby. Jednou večer jsem došel k docela velké dřevěné stodole na okraji lesa, za kterou byla úzká polní cesta. Rozhodl jsem se využít ji jako "hotel" k přenocování a udělal jsem si pohodlí v zadní části, ale napřed jsem uvolnil několik prken tak, abych mohl kdykoliv proklouznout do lesa. Ráno americká hlídka projížděla polní cestou. Amíci zastavili a dva vojáci vstoupili do stodoly. Naštěstí se porozhlédli jen povrchně. Kdybych byl býval přinucený uniknout skrz zadní stěnu, byl bych patrně ztracen. V té době mě napadlo, že má cesta podél hranice nebyla tou nejlepší. Namířil jsem si to přímo k Dunaji a držel můj kurs podél řeky, skrz kopce, v bezpečné vzdálenosti od cesty vedoucí do Regensburgu. Tady se to hemžilo Amíky. Získal jsem informaci od civilistů o velkém zajateckém táboře v Regensburgu. Dále, že landseráci, kteří byli zadrženi v Regensburgu již nebyli vráceni Rusům. Najal jsem si tam privátní byt. Byla to skutečná slast, když jsem si vychutnával opět koupel ve vaně. Byl jsem rozhodnutý obejít Regensburg, abych se mohl vydat směrem k Norinberku - Wurzbergu k severu. Den později jsem byl zadržen vojenskou policií.