PzKpfw VI Tiger Ausf. B na stránkách www.panzernet.net
Tank Panzerkampfwagen VI Ausf. B nebo též Tiger II nebo též Königstiger byl posledním německým sériově vyráběným tankem druhé světové války. Zároveň byl také tankem nejtěžším a nejsilnějším.
PzKpfw VI Tiger Ausf. B nebo také Tiger II nebo také Königstiger
Jeho vývoj se dá vystopovat až do roku 1941. V květnu tohoto roku byl odstartován projekt VK4501, jež nakonec vedl ke vzniku tanku Tiger I. Souběžně s postupem prací na tomto projektu již začali představitelé německé armády i průmyslu přemýšlet, jakým směrem by měl vývoj tanků v Německu pokračovat dál po VK4501. Budoucnost spatřovali ve výrobě těžkého tanku vyzbrojeného některou konverzí tolik osvědčeného protiletadlového kanonu FlaK 41 ráže 88 mm.
Kromě dané výzbroje měl stroj splňovat i další požadavky formulované během následující doby zbrojním úřadem. Měl mít skloněný pancíř všech stěn o síle 150 mm na čele a 80 mm na bocích. Na silnici měl být tank schopen dosáhnout rychlosti alespoň okolo 40 km/h.
Do vývoje tanku se zapojily dva tradiční souputníci, firma Henschel a firma Porsche. Vývojem věže byla potom pověřena firma Krupp. Všichni hráči na šachovnici byly tedy stejní jako při vývoji tanku Tiger I, a nutno předeslat, že stejný byl i výsledek. Firma Porsche neuspěla a pro sériovou výrobu byl přijat výrobek firmy Henschel.
Porscheho projekt byl veden pod označením VK4502 (P) a práce na stavbě prvních tří jeho prototypů započaly v únoru 1942. Někdy se o něm hovoří také jako o projektu Tiger P2. Konstrukce stroje vycházela do značné míry ze staršího projektu VK4501 (P) tedy neúspěšného prototypu tanku Tiger I. Profesor Porsche opět použil svůj nešťastný benzíno-elektrický pohon. A právě tento prvek se stal, stejně jako u Tigeru I, důvodem jeho neúspěchu.
Při užití tohoto druhu pohonu nepoháněl spalovací motor přímo hnanou nápravu ale pouze elektrický generátor. Ten potom dodával energii elektromotoru, který teprve poháněl nápravu. Výhodou tohoto složitého řešení byla o poznání větší plynulost jízdy a zvyšování rychlosti stroje. Řízení těžkých pásových vozidel, obzvláště v náročném terénu, nebylo vůbec snadnou záležitostí a tento systém pohonu jej měl usnadnit. V praxi však byla tato výhoda převážena nešvary kombinovaného pohonu, zejména zvýšenou poruchovostí a velkými ztrátami energie.
Podvozek prototypu Tiger P2 byl v podstatě totožný s podvozkem pro Tiger P1, tedy VK4501 (P). Na každé straně byl tvořen šesti velkými plnými pojezdovými koly, která byla zavěšena a odpružena v párech. Vepředu potom bylo kolo hnací a vzadu kolo napínací. Shora dosedal pás přímo na pojezdová kola. Pohon zajišťovaly dva spalovací motory a dva elektromotory. Jejich přesný typ ovšem nebyl stanoven s definitivní platností. Existovalo totiž několik pracovních verzí, každá využívající jiný typ agregátů.
Profesor Porsche spolupracoval s firmou Krupp i na vývoji věže pro svůj tank a navrhl sám její design. Pro svůj tank potom počítal nejprve s jejím umístěním v zadní polovině trupu, později se ale rozhodl přesunout ji naopak dopředu.
Tank Königstiger s věží Porsche
V prosinci 1942 byl projekt Porscheho Tigeru P2 zastaven. Důvodem byly oprávněné obavy armádních odborníků, že tento stroj nebude splňovat jejich požadavky. Tyto obavy vycházely ze zkušeností s testy prototypů VK4501 (P), které toho roku propadly ve výběrové soutěži se strojem firmy Henschel. I tentokrát sliboval projekt Henschel větší výkon a spolehlivost a proto se měly zdroje soustředit právě na něj. V době zrušení projekt nebyl ještě dokončen ani jeden z Porscheho prototypů a tak již žádný z nich ani nevznikl.
Po zastavení projektu profesora Porscheho obdržel Henschel objednávku na výrobu nejen prototypu, ale rovnou i první série svého tanku v počtu 350 kusů. Situace na frontě totiž nedovolovala čekat se zahájením sériové výroby až na výsledek zkoušek prototypů. Případné objevené nedostatky měly být tudíž odstraňovány až v průběhu výroby.
Firma Henschel začala pracovat na svém stroji s mírným zpožděním oproti Porschemu a to až v květnu 1941. Henschelovi konstruktéři vycházeli rovněž ze zkušeností s výstavbou stroje VK4501 (H), který vyhrál výběrové řízení a začal být sériově vyráběn jako tank Tiger I. Konstruktéři ovšem provedli řadu změn, které měly odstranit nešvary staršího podvozku, které se projevily během testů a provozu. Zároveň se konstruktéři snažili řešit co nejvíce součástek tak, aby byly kompatibilní s rovněž vyvíjeným tankem Panther II, což by vývoj a pozdější výrobu obou strojů znatelně zlevnilo. Stejné měly být motory, převodovky, pojezdová i hnací kola, pásy a spousta dalších prvků. Projekt Panther II byl ale nakonec zrušen takže tato snaha po budoucích úsporách vyšla naprázdno.
Henschel postavil celkem tři prototypy svého podvozku VK4503 (H), které nesly označení V1, V2 a V3. První z nich byl dokončen v listopadu 1943 a další dva potom v lednu 1944. Věžemi ovšem byly všechny osazeny až v lednu 1944. Skok v číselném značení prototypů z VK4501 (H) (prototyp tanku Tiger I) na VK4503 (H) nebyl chybou. Mezi oběma typy totiž existoval ještě projekt VK4502 (H) někdy označovaný též jako Tiger H2. Šlo o neuskutečněný plán na osazení podvozku VK4501 (H) věží s kanonem ráže 75 mm.
Königstiger se sériovou věží Henschel
Pojezdová kola nového stroje byla, podobně jako kola pozdních tanků Tiger I, plná a celoocelová. Odlišné však bylo jejich uspořádání. Konstruktéři se jej snažili oproti tanku Tiger I zjednodušit. U starších "jedniček" totiž docházelo poměrně často ke vtažení kamene do prostoru mezi překrývajícími se koly a jejich následné deformaci nebo zadření. Mezi koly rovněž často zamrzalo bláto což potom znesnadňovalo rozjetí tanku. To se u nového podvozku nesmělo opakovat.
Vyhnout se překrývání kol úplně nebylo možné protože pro nesení tak těžkého tanku bylo prostě třeba hodně kol, na které by se jeho hmotnost rozložila. Pokud by byla kola umístěna za sebou, byl by stroj neúměrně dlouhý a neschopný manévrování. U nového podvozku měla tedy být plocha překrytí kol alespoň co nejmenší.
Nový stroj měl na každé straně podvozku devět os pro pojezdová kola. Ta byla na osách umístěna ve dvou řadách, pět kol ve vnější a čtyři ve vnitřní řadě. Každé kolo bylo přitom zdvojené a jeho dva díly byly na ose umístěné hned u sebe. Kola tedy do sebe navzájem nezapadala ale pouze se překrývala (uspořádání kol je dobře vidět na snímku výše). Zcela vepředu se potom nalézalo kolo hnací a vzadu kolo napínací, obě loukoťového provedení. Podpůrné kladky nebylo třeba neboť pás shora dosedal přímo na pojezdová kola.
Stroj používal dva druhy pásů, bojové, o šířce 800 mm a přepravní, o šířce 660 mm. Bojové pásy se používaly pro běžný provoz tanku. Pro přepravu na železničních vagónech byl ale stroj s těmito pásy příliš široký a proto jej bylo před navagónováním nutno přezout do užších pásů. Při výměně pásů nebylo nutné demontovat žádná pojezdová kola. Jejich šířka totiž odpovídala šířce přepravních pásů. Bojové pásy potom svojí šířkou pojezdová kola o něco přesahovaly. Přepravní pásy byly součástí výbavy vagónů určených pro přepravu těchto tanků a sejmuté pásy bojové se potom nakládaly na vagóny spolu s tanky (klubka bojových pásů na vagónech vedle tanků jsou vidět na snímku výše).
Tanky Königstiger během výměny pásů. Z tohoto snímku je krásně vidět rozdíl v šířce přepravních pásů na tanku v popředí
a těch bojových na tanku vzadu.
Trup nového tanku připomínal svým celkovým řešením trup tanku Panther, byl ovšem mnohem robustnější. Čelní deska byla ostře skosená a po stranách z ní vystupovaly přední blatníky pásů. V její pravé části se nacházelo vypouklé polokulovité střeliště trupového kulometu MG 34 ráže 7,92 mm. Palbu z kulometu vedl radista, který seděl v tomto místě trupu. Mimo to obsluhoval radista stanici Fu5 jejíž dvoumetrová prutová anténa byla umístěna na pravém okraji trupu za věží.
Nalevo od radisty seděl řidič, který ovládal stroj pomocí volantu a při poruše hydrauliky potom pomocí brzdných pák. Řidič i radista měli přímo nad hlavou své vlastní průlezy k nástupu a výstupu. K výhledu z vozidla sloužil každému vlastní periskop, který ústil ve stropní desce trupu před jejich průlezy. Periskop řidiče byl otočný, radistův byl pevný.
V zádi trupu byl motorový prostor, který ukrýval dvanáctiválcový benzínový agregát Maybach HL 230 P30 o obsahu 23 litrů a maximálním výkonu 700 koní při 3000 otáčkách za minutu. Ve stropě motorového prostoru se nacházela pletivem chráněná ústí ventilátorů a kryt otvoru pro servisní přístup k pohonné jednotce. Převodovka byla potom umístěna v samotné přídi trupu a spojena s motorem hřídelí vedoucí pod podlahou bojového prostoru. Konstruktéři zvolili převodovku Maybach Olvar 40 12 16 B s osmi stupni pro jízdu vpřed a čtyřmi reverzními. Takto vybaven byl tank schopen dosáhnout na silnici maximální rychlosti 38 km/h. V terénu potom jeho rychlost klesla cca k 15 až 20 km/h. I taková rychlost je však úctyhodná uvážíme-li, že hmotnost obrněnce byla 68,5 tuny (hodnota platná pro tank s věží Porsche). Tiger II používal motor o stejném výkonu jako pozdní verze tanku Tiger I, ačkoliv byl o téměř 12 tun těžší. Je tedy zřejmé, že byl silně podmotorován, což vedlo k velkému namáhání pohonné jednotky i převodovky a zvyšovalo jejich sklon k poruchovosti.
Na základě zkušeností z východní fronty byl motor tanku byl vybaven jedním zajímavým zařízením, které usnadňovalo startování tanku v mrazech. Tzv. Kühlwasserheizgerät byla nádržka napojená na chladicí soustavu, ke které bylo možno přiložit zapálenou pochodeň k předehřátí chladící kapaliny.
Boky trupu byly posety úchyt k připevnění všemožného příslušenství jako byla vlečná lana, lopata, hever, sekyra apod. Na samé spodní hraně bočních stěn trupu byly potom upevněny plechové blatníky sestávající z několika samostatných dílů. Zadní stěna trupu byla rovněž zešikmená a směrem vzhůru se po ní táhly dva výfuky, chráněné u většiny strojů plechovými kryty.
Uprostřed trupu byla symetricky k jeho podélné ose umístěna plně otočná věž tanku. Věž byla dílem firmy Krupp, která během jejího vývoje úzce spolupracovala s profesorem Porschem. Právě Ferdinand Porsche byl autorem jejího moderního a elegantního designu a proto bývá tato věž někdy nazývána Porsche Turm (věž Porsche). V době zamítnutí Porscheho prototypu tanku již byl v halách firmy Krupp před kompletací celkem 50 těchto věží. Proto bylo rozhodnuto využít je i pro vítězný podvozek firmy Henschel.
První prototyp věže Porsche byl zkompletován v lednu 1943 v úzké návaznosti na zakončení vývoje hlavní zbraně. Ve stejném měsíci totiž dokončila firma Krupp vývoj nového tankového kanonu KwK 43 L/71 ráže 88 mm, který Adolf Hitler osobně potvrdil jako hlavní zbraň nového tanku. Kanon KwK 43 však nebyl jednou z variant zmíněného protiletadlového FlaK 41, ale zcela nově vyvinutou zbraní, byť stejné ráže a podobných vlastností jako FlaK.
Čelní stěna věže byla zaoblená, boky byly zkosené směrem vzhůru, záď byla výrazně protažená a zakončená zkosenou stěnou. Síla pancéřování věže byla 100 mm na čele a 80 mm na bocích a zádi. V ose čelní stěny byl umístěn již zmíněný kanon ráže 88 mm, chráněný kónickým límcem. Vpravo od něj byl umístěn kulomet MG 34 ráže 7,92 mm. Obsluhu kulometu měl na starosti nabíječ kanonu. Výhled při míření mu zajišťoval periskop, který ústil ve stropě věže přímo nad jeho stanovištěm. V čelní stěně, nalevo od hlavně kanonu, ústil binokulární optický zaměřovač Turmzielfenrohr 9b, který sloužil střelci z hlavní zbraně.
Zmíněné skutečnosti již napovídají mnohé o rozmístění členů posádku ve věži. Napravo od kanonu tedy seděl nabíječ, nalevo od zbraně střelec. Poslední z pětičlenné posádky - velitel, neseděl v podélné ose věže, ale na její levé straně hned za střelcem. Velitel měl nad hlavou kruhovou velitelskou kupoli se sedmi symetricky rozmístěnými periskopy. Tubus velitelské kupole částečně zasahoval do levé boční stěny věže a vytvářel v ní vybouleninu (jak je vidět na malém snímku níže). Ve stropě kupole byl kruhový průlez s jednodílným poklopem, který se otevíral vytočením do strany (jak je vidět na malém snímku níže). Tento průlez sloužil k nástupu a výstupu velitele.
Nabíječ měl také vlastní průlez. Byl obdélníkového tvaru, uzavíral se jednodílným poklopem a nacházel se v pravé přední části stropu věže, nad nabíječovým stanovištěm. Kousek za tímto obdélníkovým poklopem se nacházel otvor elektrického větráčku kabiny a ještě kousek dále potom ústila hlaveň vrhače zadýmovacích nebo šrapnelových granátů. Řidič neměl svůj vlastní průlez a k nástupu a výstupu používal průlez velitele. Vrchol velitelské kupole obepínal pás, na který se dal oběžně upevnit další kulomet MG 34, kterým bylo možno vést palbu na nízko letící nepřátelská letadla.
Protažená záď věže sloužila jako prostor pro pohotovostní zásobu 16 kusů munice pro kanon. K nakládání munice sloužil velký otvor v zadní stěně věže, který se uzavíral masivním jednodílným krytem. Celková zásoba munice na palubě tanku byla 72 nábojů.
Elegantní zaoblení čelní stěny věže s sebou přineslo jeden dost závažný problém. Podle propočtů odborníků firmy Krupp mohlo při zásahu do spodní části zaoblení dojít ke kumulaci energie granátu směrem dolů a k tak proražení stropní desky trupu, která nebyla tak silná jako čelo věže. Konstruktéři hledali způsoby jak toto nebezpečí odstranit. Zkoušeli různě měnit sklon spodní části čelní desky ale zjistili, že po potřebných úpravách by hrany věže, při některých úhlech jejího natočení, znemožňovaly otevření řidičova nebo radistova poklopu.
Proto se nakonec rozhodli vše vyřešit konstrukcí zcela nové věže. Prvních padesát vyrobených tanků Königstiger tedy neslo věž Porsche a všechny následující kusy byly již osazeny věží novou, nazývanou někdy Henschel Turm, ale většinou prostě Serienturm (sériová věž). Nová věž měla o poznání jednodušší hranaté tvary. Síla čelní stěny vzrostla na úctyhodných 180 mm, pancéřování boků a zádi zůstalo na úrovni 80 mm a stropní deska měla 40 mm. Kanon dostal nový masivnější štít, který byl na pravé straně mírně protažen takže chránil i střílnu věžového kulometu.
Napravo od kanonu opět ústil zaměřovač střelce. Tentokrát pro něj ale bylo třeba pouze jeden otvor neboť tank dostal nový zaměřovač Turmzielfenrohr 9d, který byl monokulární. Velitelská kupole zůstala stejného typu i na stejném místě jenom nyní již nezasahovala do bočné stěny což podstatně zjednodušilo výrobu této partie. Obdélníkový průlez nabíječe se posunul dozadu takže byl nyní na úrovni velitelské kupole. Ústí větráčku kabiny a vrhače granátů se posunula naopak vpřed a byla nově před nabíječovým průlezem.
Königstiger s věží Henschel projíždí okolo skupiny amerických válečných zajatců
V zadní části stropu se nacházel kruhový otvor s jednodílným poklopem, který sloužil k vyhazování prázdných nábojnic. V zadní stěně věže byl opět velký čtvercový otvor, který sloužil k nakládání munice. Otvor se uzavíral jednodílným masivním krytem. Zádní část interiéru věže sloužila opět k uskladnění pohotovostní zásoby munice pro kanon. S novou věží vzrostla celková zásoba munice pro kanon na palubě na 84 kusů. Zásoba munice pro kulomet zůstala na 5850 nábojích.
Na bocích věže se objevily háky pro uchycení náhradních dílů pásů, které potom sloužily jako, svého druhu, dodatečné pancéřování. Hmotnost tanku s novou věží vzrostla na 69,8 tuny oproti 68,5 tuny u strojů s věží Porsche.
Rozmístění členů posádky ve věži se nezměnilo stejně jako se nezměnila hlavní zbraň. Tou byl i nadále velmi výkonný kanon KwK 43 L/71 ráže 88 mm. Celkem se pro něj používaly čtyři druhy munice. Protipěchotní Sprenggranate 43 s dotřelem 5000 metrů, průbojný Panzergranate 39/43, podkaliberní Panzergranate 40/43 a konečně kumulativní Granate 39/40 HL.
Jak již bylo řečeno, vznikl první prototyp budoucího tanku Tiger II v listopadu 1943. Výroba se potom rozběhla od ledna 1944, kdy byly mimo dalších dvou prototypů V2 a V3 dokončeny rovněž první tři sériové tanky. Produkce trvala až do března 1945 kdy výrobní linky opustilo posledních třicet strojů. Během celého produkčního období vzniklo v dílnách firmy Henschel v Kasselu celkem 489 Königstigerů a to ve čtyřech výrobních sériích. Původně bylo objednáno více než šest set tanků, ale spojenecké bombardování a celková válečná a hospodářská situace Německa na přelomu let 1944 a 1945 nedovolily tento požadavek nikdy naplnit.
Skupina Königstigerů v Francii
Oficiální název tanku zněl Panzerkampfwagen VI Tiger Ausf. B, oficiálně bylo ovšem používáno rovněž označení Tiger II. Naproti tomu název Königstiger (královský tygr) se oficiálním nikdy nestal i když se v roce 1945 objevoval v německých hlášeních. Kódové označení vozidla bylo SdKfz 182.
Podobně jako u ostatních německých tanků, vznikla i u tanku Tiger II jeho velitelská verze. Velitelský tank Panzerbefehlswagen Tiger Ausf. B sloužil velitelům útvarů a byl vybaven dodatečnou radiovýbavou pro zajištění kvalitního spojení s týlem i ostatními podpůrnými jednotkami v poli. Velitelský Königstiger vznikl ve dvou provedeních. První z nich, SdKfz 267, nesl mimo běžnou radiostanici Fu5 ještě výkonnější stanici Fu8. Druhý, SdKfz 268, kombinoval stanice Fu5 a Fu7.
Instalace dodatečných aparatur si u obou verzí velitelského stroje vyžádala snížení vezené zásoby dělostřelecké munice na 63 kusů. Velitelské tanky jsou na fotografiích rozeznatelné podle dvou antén. Jedné na zádi trupu a jedné na stropě věže. Trupová anténa byla navíc u těchto vozů hvězdicově rozvětvená.
Velitelský tank Tiger II, všimněte si druhé antény s hvězdicovým rozvětvením
Tanky Königstiger byly, stejně jako starší Tiger I, zařazovány do stavů samostatných jednotek, tzv. praporů těžkých tanků, označovaných sPzAbt. Z praporů Wehrmachtu disponovaly těmito stroji sPzAbt 501, 503, 505, 506, 507, 509, 510 a 511. Rovněž elitní tankové prapory Waffen SS sPzAbt 101, 102 a 103 dostaly do výzbroje tanky Königstiger.
Ačkoliv bylo tanků Königstiger vyrobeno relativně zanedbatelné množství staly se, po boku starších Tiger jedniček, skutečnými legendami tankové historie. Jejich palebná síla byla obdivuhodná. Osmaosmdesátka umožňovala tanku likvidovat protivníka na vzdálenosti, na které oni nemohl pancíř Tigeru II ani poškrábat. Nejčetnější americký Sherman nedokázal probít čelní pancíř věže a trupu Königstigeru ani z nulové vzdálenosti. Zato Königstigeru stačilo přiblížit se k Shermanu na 2600 metrů k probití věže a dokonce jen na 3500 metrů k probití trupu (ponechejme stranou schopnost na takovou vzdálenost skutečně zasáhnout).
Probít čelní pancíř věže a trupu Königstigeru ovšem nedokázal žádný ze soudobých tanků spojenců ani Sovětů. Na boční a zadní stěny však již mnohé z nich stačily. Obecně byl nejnebezpečnějším protivníkem sovětský těžký tank IS-2 s kanonem ráže 122 mm. Na západní frontě to byl potom stíhač tanků Sherman Firefly.
Vedle obrovské palebné síly a vysoké úrovně pasivní ochrany posádky však Königstiger trpěl také řadou nešvarů. Jeho velkou nevýhodou byla obrovská hmotnost a s ní spojená nízká rychlost a pohyblivost obecně. S tím byla spojena rovněž obrovská spotřeba paliva. Zásoba pohonných hmot v nádržích byla 860 litrů. Na sto kilometrů jízdy v terénu přitom Königstiger spolykal v průměru okolo 750 litrů benzínu. V těžkém terénu se však tato hodnota lehce vyhoupla přes 900 litrů. Přihlédneme-li k faktu, že se benzín stával pro Němce koncem války stále vzácnější surovinou, je jasné jak velkou nevýhodu taková spotřeba znamenala.
Další slabinou byla náročnost stroje na údržbu a vysoká poruchovost. Ta pramenila z obrovského mechanického namáhání, kterému byly agregáty tanku vystaveny v důsledku poddimenzování pohonné jednotky.
Königstigery se účastnily obranných bojů proti Rudé armádě v Polsku, Maďarsku a jinde. Velkou roli sehrály během poslední velké německé ofenzívy v Ardenách a později v obranných bojích ve Francii, Holandsku a Belgii. A konečně bojovaly i na území dodýchávající Třetí říše.
PzKpfw VI Tiger Ausf. B nebo také Tiger II nebo také Königstiger
Jediným strojem jiného určení odvozeným z tohoto tanku se stal těžký stíhač tanků Jagdtiger.
Převzato z https://www.panzernet.net
V březnu 2012 uplynulo deset let od spuštění stránek Panzernet, tehdy ještě na adrese panzernet.webzdarma.cz. V roce 2004 se web přesunul na dnešní adresu www.panzernet.net. V červnu 2006 přibylo ke stránkám diskusní fórum a o rok později byl spuštěn sesterský web Tankist věnovaný obrněné technice Sovětského svazu. V listopadu 2008 pak dostaly stránky svůj dnešní vzhled i navigaci. Za těch deset let zavítalo na Panzernet (přesněji do sekce věnované německé technice) více než jeden milion návštěvníků!