Z válečného deníku a vzpomínek na konec války
Konec války zachytil ve svém deníku velitel praporu Dr. Nordevin von Diest-Koerber a ve svých vzpomínkách Alfred Rubbel.
Dr. Nordevin von Diest-Koerber, velitel praporu, ve svém deníku píše:
Byl konec dubna v oblasti západně od Nikolsburgu (Mikulov). Stále jsme bojovali, ačkoli válka byla ztracená. Rusové nemohli být zastaveni na jejich pochodu do Berlína. Část Československa na východ od Prahy byly obsazené Rudou armádou. Na západě, nepřítel dosáhl Labe. Tam byly jen malá ohniska boje v Německu. Zatímco Rusové zaútočili na západ, Britové a Američané postupovali s krajní opatrností. Dvě skupiny armád v Československu, armádní skupina Střed (Schörner) a skupina armád Jih (Wöhler) byly vyčerpané, ovšem byli ještě nedotčenou skupinou vojenských jednotek.
Prapor měl asi dvanáct až patnáct bojeschopných Tygrů. Část z nich je organizovaná v malých bojových skupinách, kolem kterých se všechny typy jednotek soustřeďovaly. Cítili se bezpečně blízko našich Tygrů a také bojovali spolu s námi. Rozkazy shora: Stahujte se pomalu za provádění zdržujících operací k německé hranici s tím, abyste chránili vojenské jednotky a německé civilisty před Rusy.
Obecně, místní velitel rozhodl, co bylo nezbytné podle jeho osobním dojmu, podle zpravodajských zpráv z rádia, které byly často matoucí a podle vyvíjející se situace. Vědělo se, že existují úmluvy mezi Rusi a Američany a všichni příslušníci 6. a 8. armády by mohli skončit vráceni Rusům, pokud by byli zadrženi Američany. Armáda se mobilizovala silou vůle k tomu, aby bojovala do konce. To je vše velká iluze.
Situace praporu od 25. dubna 1945 byla asi následující: Osazenstvo praporu se přesunulo z Zwingendorfu (Rakousko) do Socherl (Suchohrdly u Znojma). Naše bojové útvary, tygry a protiletadlová děla, byly umístěné napříč celou šíří tankového sboru "Feldherrnhalle." My jsme nemohli víc než reagovat na situaci. Před námi byli Rusové, za námi Američané obsazující Český les na východě. Mezi nimi je českoslovenští partyzáni a Vlasovova armáda, která se stává stále více nepřátelská vůči nám v naději na svoji záchranu. Etničtí Němci byli přátelští. Bylo neobvyklé ticho v Socherl (Suchohrdly), kde personál praporu zůstal až do 7. května 1945. Při pokračujících šarvátkám, ve kterých byly odražené místní sovětské útoky, naše tři bojové skupiny také nakonec dostaly příležitost na rozproudění krve. Bohužel můj přítel Kurt Knispel z 1. roty byl zabit během té doby. Byl můj střelec u Leningradu v roce 1941 a byl pravděpodobně nejúspěšnější tankista ve Wehrmachtu se 162 vítězstvími. Feldwebel Skoda z 3. roty také byl zabitý. V Socherl jsme slavili narozeniny poručíka Hanse von Hagemeistera. Dr. Bury pečovat o nožní infekce a nežity. Pohřbívali jsme Feldwebela Skodu téměř jako kdyby byl mír, na hřbitově ve vesnici, s farářem, rakví a účastí místních lidí.
7. května 1945 začala ruská ofenziva. Její příprava nám dovolila vzácnou dobu klidu. Aktivita ruských bitevních letounů ztěžovala ústup. Pokud to bylo možné, tak jsme se snažili ulehčit jednotkám při odchodu zadních hlídek v kontaktu s nepřítelem.
Přesunuli jsme jednotky směrem na západ k Budweis (České Budějovice); německá hranice byla náš cíl. Disciplína se začínala zhroutit. Kolony vojenských jednotek, smíšené s uprchlíky, ustupovaly. Regulace dopravy byla bezvýznamná.
Zjistili jsme, že byla sjednaná bezpodmínečná kapitulace mezi Wehrmachtem a spojenci. Podle toho, všechny bojové činnosti a pohyby měly být zastaveny a ničení zbraní, vybavení a záznamů bylo zakázané. Měli jsme zůstat kde jsme byli a čekat na Rusy.
Jevilo se nám, že USA armáda postoupila na bývalou německou hranici, která ležela kdesi v Českém a Bavorském lese. Bohužel, naše mapy nebyly přesné. Nevěřili jsme, že Američané by nás předali Rusům; znamenalo to jediné -"Hurá na západ!!"
Mezitím se probouzel 9. květen. 150 kilometrů za sebou jsme měli Socherl opuštěné před dvěma dny - navzdory katastrofálnímu stavu dopravy. Byli jsme blízko Budweis. Nedalo se dělat nic jiného než postupovat dopředu. Českoslovenští partyzáni měli zbraně a pokusili se bránit nám v pohybu na západ. Měli jsme ještě dva Tygry. Ačkoli Češi také měli německé 88mm protiletadlové zbraně, vyhnuli se konfrontaci. Naše cesta pokračovala.
Hans Welsch, 1. rota, napsal ve svém deníku:
9. květen: V Budweis. Češi nechtějí dovolit německým vojákům, aby prošli. My však postupujeme. Náš velitel, poručík Rubbel, sestoupil a blíží se k Čechům. My se pohybujeme za ním. Češi odmítnou odložit jejich zbraně. Poslední výstřely z hlavního děla tanku. Pak tank je najede do bažiny. Rozpuštění praporu. První Američané se objevili v Budweis. Bylo odtud asi ještě 70 kilometrů k Českému lesu a tak i k hranici. Vynořila se šeptanda, že máme být shromážděni ve Wallern (Volary), na pokraji Českého lesa. To odpovídalo naší naději že tam, pod ochranou USA armády, bychom byli bezpeční před Rusy. Rozhodně to bylo pochopitelné. Bohužel, události nabraly jiný směr.
Vzpomínky poručíka Alfreda Rubbela:
Měli jsme docela klidné dny v Suchohrdlech u Miroslavi až do 7. května 1945. Zdálo se, že válka "upadla do spánku". Navzdory klidu, který nám Rusové dovolili, našich několik tanků (mým odhadem, deset až dvanáct Tygrů) v určených pozicím zadržovalo nepřítele a tam byly ztráty. Dva z našich nejvíce zkušených velitelů tanku, Knispel a Skoda, byli zabiti koncem dubna 1945. Ruský útok započal směrem na západ 7. května 1945 s enormní silou. My jsme měli málo prostředků, se kterými jsme tomu mohli vzdorovat. Zbývala jediná možnost - ustoupit. Operační oblastí měla být ještě neobsazená část západního Československa. Rusové byli na postupu ve východní části země; Američané se chystali postoupit na východ až k Českému lesu. My -současně s dalšími vojenskými jednotkami a civilisty - jsme neměli jinou cestu, jak směrem na západ. Cíl: Zajetí americkou armádou! Rusové nijak nehnali své tanky a nedohonili nás. Nebojovali jsme v čtyřiceti osmi hodinách neporušeného postupu napříč Československem. Byli jsme v Českém lese západně od Českých Budějovic 9. května 1945 v den kapitulace. Válka skončila! Prapor se rozpadl na dvě přibližně stejné poloviny. Čtyři až pět set lidí cestou pochodovalo společně s vozidly. Tanky byly vyhozeny do vzduchu. Pro většinu skončila jejich západní cesta na mostech, které měli příliš malou nosnost. Další část praporu se přesunula na západ v několika skupinách různé velikosti jednotek pod individuálním vedením. Velitel praporu osobně dal konečný příkaz k rozpuštění praporu v jeho hlavní části, které bylo provedeno v Dobrusch (Dobročkov, dnes zaniklá osada), 20 kilometrů západně od Budweis (Českých Budějovic). Muži prostupovali americkou linií v Českém a Bavorském lese v malých skupinách. Doufali jsme, že se vyhneme zajetí v té oblasti a nebudeme předáni Rusům. Převážná část skupin při tom uspěla. Jiní spolubojovníci - asi 400 - postupující jižně od nás po určitou dobu, byli nasměrováni Američany k Volarům. Později byli předáni Rusům a zaplatili draze roky vězením.
Bylo těžké rozhodování jak se chovat po rozpuštění praporu. Rozpustit jednotky a rozptýlit je tak, aby to opouštějící jedinci udělali sami, či držet "pohromadě" společně proto, aby soudržnost jednotky vydržela dokud je to možné. Já jsem dospěl k závěru, že naše velitelskému rozhodnutí v tom čase bylo jediné správné.
Velkou tragédií bylo, když četa průzkumníků poručíka Hanse von Hegemeistera (na obrázku se svým průzkumníkem) bez ustání v za pochodu odkláněla naše lidi z pochodu na Volary, ale nebylo v jejích silách informovat více našich kamarádů a tak je spasit před ruským zajetím.
Nebylo žádných pochyb a rozvažování o situaci, žádné pochybnosti o tom, co je třeba udělat: Totiž, postupovat pokud možná do Bavorska tak, že by to nemohlo ihned být zřejmé, zda jsme přišli z východní či západní fronty. Byla stanovena zásada: Především nebýt chycený blízko hranice. To byla má finální mise války a byl jsem schopný ji dokončit úspěšně.