TRANZITNÍ TÁBOR VE FOCSANI, RUMUNSKO (10. ČERVEN - 31. ČERVENEC 1945)
Důstojníci našeho praporu přežili cestu vlakem ve zdraví. Všichni jsme byli více nebo méně fit. Ačkoli několik tisíc německých a maďarských důstojníků bylo v táboře, v německém táborovém vedení bylo jen několik poddůstojníků a z osazenstva mužstva. Nebyli to dobří lidé a jejich jediný zájem byl obtěžovat důstojníky. Táborový vůdce byl štábní šikovatel Luftwafe, hrubián a pedant nejhoršího druhu. On dělal všechno, co jen mohl, aby nám ze života dělal peklo a "sloužil" sovětům. Byl podporovaný lidmi, kteří tvrdili, že byli členové Národního výboru pro svobodné Německa (antinacistická organizace) a bývalý komunisté, kteří svolili k emigraci. Co nám říkali zdáli, tomu jsme příliš nevěřili. Sovětské stráže zůstávali mimo tábor. Uvnitř tábora byla "táborová policie" vytvořená z etnických Němců, kteří udržovali pořádek, aby si vysloužili přízeň sovětů. Tábor měl přísný režim. Každé ráno a večer se konal nástup, který mohl trvat až pět hodin. Byli jsme ubytováni v ohromných kamenných budovách s podlahami z betonu. Na spaní byli třípodlažní dřevěné kavalce bez slamníků či ložního prádla. Nebylo tam osvětlení a nedostali jsme náhradu za naše roztrhané šaty. Obuv a šaty byly obnošené a udržované provizorními opravami. Byla tam dezinfekční stanice v každý člověku jí musel projít jednou za deset dnů. Umývárny byly hrozné. Byl tam neustálý nedostatek vody, která byla pravděpodobně vzácností v této oblasti. Jídlo bylo "standardní": 600 gramů vlhkého chleba, dvě masové polévky s například fazolemi a kus cukru denně. Uvnitř tábora jsme museli vykonávat potřebné práce pro zajištění stravy a hygieny my sami. Proto někteří z nás byli zaměstnaní v kuchyni, jiní v pekařství, dodávkami vody, čistěním nebo stavěním latrín. Museli jsme se smířit se svým osudem.
Debaty o přítomnosti a budoucnosti, příběhy o naší domovech a rodinách, o kterých jsme po dobu měsíců nic nevěděli, bylo rozsáhlé. Získali jsme první zprávy o výsledcích Postupimské konference, vytvoření okupačních zón a zahájení válečných soudních tribunálů ze zaslaných novin vydávaných v sovětské okupační zóně. Kamarádství mezi důstojníky, a zvláště mezi námi bývalými členy 503. tankového praporu bylo velmi dobrý. Všichni jsme si museli zvyknout na pocit ztráty svobody, "vězení" a společné soužití. Každý musel zůstat sám sebou, ale každý se současně stal členem táborového společenství; "uniknout" z toho bylo obtížné ba nemožné. Málo nekvalitního jídla a nedostatek pořádné hygieny se projevil. První střevní nemoci se dostavili v důsledku horkého, vlhkého klimatu.
Nemocní byli umístěni německými lékaři v oddělené ošetřovně. Ať tak nebo onak, doktoři byli omezení v rozsahu jejich rozhodnutí sovětskými doktory či zdravotníky, kteří rozhodovali zda někdo je nemocný a zda by potřeboval být přesunutý do nemocnice ve městě. Neviděl jsem žádné případy smrti v táboře, ale jistě byl někdo, kdo zemřel v nemocnici. Bylo to očividně oslabením organizmu. Ve skutečnosti se nám docela ulevilo, když jsme jednoho dne, současně s dalšími důstojníky a maďarskými a německými vojáky, byli soustředěni k přesunu. Opustili jsme tábor počátkem srpna 1945 a cestovali dál na východ v podmínkách dopravy, které jsem již dříve popsal. Tentokrát, celá skupina důstojníků z 503. tankového praporu byla v jednom vagonu, společně s ostatními důstojníky. Nejdříve cesta zamířila severně přes Jassy. Pak na východ přes sovětsko - rumunskou hranicí. Cílem byl Kišiněv, hlavní město sovětská socialistické republiky. Tam byl umístěn zajatecký vojenský tábor.