KONTAKTY S MATEŘSKOU ZEMÍ
Moje matka ochraňovala dopisy mé polní pošty od roku 1940 do roku 1945, navzdory velkým škodám při bombardování v Berlíně v únoru 1944 a na ústupu před ruskými vojenskými jednotkami v době oderské ofensivy na konci ledna 1945. Dostala můj poslední dopis 4. dubna 1945 na statku u příbuzných ve Wittenbergsku v Altmarku.
Všechnu poštu, kterou sem dostal během války já, jsem ztratil. Psal jsem první lístek matce 3. února 1946 z kišiněvského tábora. Dostali jsme tam od sovětů předtištěné zpáteční lístky. Mohli jsme napsat jen několik vět. Měli jsme povoleno napsat něco velmi všeobecného: "Za současných okolností se mi daří dobře a jsem také zdráv". Žádný odkaz na umístění tábora, jeho velikost, spoluvězně či podmínky v táboře. To bylo zakázané. Navíc bylo nebezpečí, že lístek s takovým obsahem nebude poslaný. Moje matka dostala tento lístek 15. března 1946 v Berlíně-Nikolassee.
V Boroviči jsem dostal lístek 11. února 1951. Na něm má matka psala: "Dnes jsem dostala dva lístky z listopadu (1950), za které jsem vděčná. Jen stěží mohu tomu uvěřit. Po téměř půl roce první zprávy o tobě." Tuto poslední větu cenzor vyškrtl. Matka mi také řekla, že dva balíky jí byly vrácené z Karagandy v létě roku 1950 a ona mi psala pohlednice během té doby. Nikdy jsem je nedostal.
Má matka uchovala všechny mé lístky a několik dopisů z doby, kdy jsem byl válečný zajatec. Já mám poštu z domova až od února 1951. Pošta předtím mi byla odebraná během pravidelných prohlídek v táboře nebo jsem ji zničil před datem očekávaného návratu domů v roce 1949. V té době žádný popsaný kus papíru nesměl být vzat sebou do Německa.
Navíc k tomu řídkému poštovnímu spojení, jsme byli přece jen schopni poslat zprávy našim příbuzným po ostatních, kteří se vraceli domů. Vlak odjížděl do Německa z Kišiněva na sklonku roku 1945 s vojáky, kteří byli nemocní a již déle neschopní práce, ale žádní důstojníci. Našla se osoba, která pomáhala důstojníkům. Pan Bernau, který také šel do toho vlaku. Jako já i on byl Berlíňan a vrátil se do Berlína. Naučil se zpaměti adresy mých příbuzných v Berlíně a řekl jim o mně po jeho propuštění. Moji matka a moji příbuzní byli proto již informovaní před koncem roku 1945, že jsem sovětský válečný zajatec v táboře Kišiněv.
V dubnu 1946 má matka dostala dopis od šikovatele Spiekermanna, který byl propuštěn do východního Berlína z sovětského zajateckého tábora. Spiekermann byl poslední radiooperátor v Tygru 300 a šel do zajetí se mnou. On napsal mé matce zprávu týkající se našeho zajetí v táboře Focsani, kde jsme byli odděleni. Měl tehdy optimistický názor, že musím již být doma a jestliže ne, pak se brzo domů vrátím. Když psal tento dopis, tak nemohl věděl, že jsem měl za sebou dlouhou cestu přes Sovětský svaz ve vězeňském vagóně a skočil jsem v Karagandě.
Od roku 1947 do roku 1949 se k mé matce dostali dodatečné osobní zprávy o mém osudu od několika navrátilců. V důsledku toho ona věděla, že jsem byl naživu a kde jsem byl umístěný. Všichni bývalí táboroví kamarádi v té době věřili, že všechny válečné zajatce pošlou domů ze Sovětského svazu do konce 1949.