KARAGANDA (1946-1950)
V roce 1946, Karaganda nebyla velkým sídlem. Město bylo v "oblasti vyhoštění." Od roku 1930 to znamenalo, že lidé, kterým Stalin nedůvěřoval či byli politicky nespolehlivou osobu (jako vyvlastnění rolníci (kulaci), povolžští Němci a členové dalších skupin s neruskými národnostními původy) tam byli vypovězeni. Obyčejní občané tam byli také. Všichni se mohli volně přistěhovat do města, ale nemohli opustit region.
Tábory pro válečné zajatce byli zařízené v Karagandě již v roce 1941, nejdříve pro Němce, ale později také pro maďarské a japonské válečné zajatce. Nás jedenáct důstojníků bylo přivezeno do Tábora 3, kde jsme byli přijati se zvědavostí a také s jistou nedůvěrou německými válečními zajatci, kteří již byli v zajetí z roků 1941 až 1944. Setkání s těmito "starými vězni" a společné soužití s nimi nebylo hned bez problémů. Pro všechny z nich, válka skončila už dříve. Měli za sebou těžké časy ohromného nedostatku během jejich věznění. Zažili hromadná úmrtí hladových a nemocných kamarádů během válečných let a přežili. V individuálních konverzacích jsme se postupně dovídali o jejich bolestných zážitcích, o kterých my jsme neměli ani tušení. Až do konce války, v klamné víře v konečné vítězství, jsme nebyli informovaní vůbec o tom, že jsou nějací váleční zajatci v SSSR. Byli jsme první důstojníci, kteří teď přibyli do táborového společenství. Nebyly tam však žádná privilegia pro důstojníky. Museli jsme si na to velmi rychle zvyknout. S několika výjimkami nás staří vězni brzo přijali jako kamarády v jejich společenstvích.
Vězni v Táboře 3 pracovali v blízkém dole a v dalším, více vzdáleném dole. Každá směna tam byla odvážena v náklaďácích. Šachta 1 pravděpodobně byla první v Karagandě. Byla vybudovaná asi v roce 1930 vyhnanci v nelidských podmínkách (klima, ubytování a jídlo).
Několik dnů po našem příjezdu do tábora, jsem byl přidělen k pracovní brigádě, která pracovala na Šachtě 1 jako dopravní brigáda. Od té doby já a veškeří bývalí důstojníci až do hodnosti kapitána museli dělat manuální práci. První pracoviště na Šachtě 1 bylo nejvíce dobrodružné. Šachta neměla žádný výtah. Museli jsme jít přímo dolů do neosvětlené šachty pěšky. Práce byla těžká. Spočívala v tlačení důlních vozíků naplněných uhlím či kamenem či prázdnými vozíky, které byly ve zvláštním tunelu. Vázání a odvazování vozíků bylo obtížné a vyžadovalo zvláštní zručnost. Plné či prázdné vozy se často utrhly z lana a řítili se v krkolomné rychlosti. Jedinou věcí bylo, zanechat práce a hledat rychle úkryt. Naštěstí po dobu mého působení v brigádě nedošlo k vážné nehodě. Místní vedoucí směny s námi vězni zacházeli dobře. Pravděpodobně hodnotili naši pracovitost a naši disciplínu. Že jsem důstojník, zjistili hned zpočátku. Bylo se mnou však jednáno jako s ostatními vězni.
Život v táboře se řídil stanoveným rozvrhem, zaměřeným především na práci na směny (tři osmihodinové: ráno, odpoledne a v noci). Také tam byly jiné povinnosti (kuchyň, prádelna, holírna, ošetřovna s německými doktory a zdravotníky, krejčovská dílna, šatna). Tyto služby byly v první řadě obsazené odbornými pracovníky, pak vězni, kteří nebyli plně schopni práce a nakonec vybranými vězni, kteří byli obzvlášť "oblíbeni" našimi strážemi.
V každém táboře, navíc k německému táborovému vedení, které zahrnovalo vězně různých vlastností a charakterových rysů, tam byla také protifašistická rada. Zasedání rady měla poslání politicky ovlivňovat vězně s ohledem na socializmus a SSSR. Šéf "aktivista" byl v čele rady s několika "aktivisty" na jeho straně. Všichni z nich byli zproštění práce a měli výhody v přídělech jídla, šatstva a ubytování. Byli v úzkém kontaktu s ruským táborovým vedením a s politickými komisaři. Bylo nutné se mít před nimi na pozoru a dávat si pozor na to, co se před nimi řekne. Téměř všichni "aktivisté" byli brzo propuštěni. Několik z nich bylo zaměstnaných jako státní a straničtí činitelé ve východu Německu. Pohlíželi na nás důstojníky s podezřením, které bylo skryté pod falešnou zdvořilostí. Obávali se našeho vlivu na bývalé vojáky, ačkoli to nebylo již dosti dobře možné. Jejich pokusy politicky ovlivňovat vězně nebyli moc úspěšné. Vpravdě, jejich úsilí působilo mnohdy proti nim samotným. Po propuštění všech "aktivistů" do konce roku 1949, žádné nové protifašistické rady v táboře už sověty nebyly organizované.
Během všech roků mého zajetí, jsem pracoval s bývalými vojáky všech hodností, nejdříve pod zemí, na stavbě, v lomech, v noční směně při skládání dlouhých kmenů stromů z železničních vagónů. Vycházel jsem dobře s každým. Dělili jsme se o naše příděly, prožívali jsme doby nejistoty a obtíží společně.
Byl jsem ve třech jiných táborech v Karagandě do dubna z 1950. Během těch let rostl počet bývalých důstojníků, kteří se zkušenostmi podobnými mým, přišli do tábora. Na konci roku 1948 či začátkem roku 1949 přišla skupina důstojníků, včetně tří štábních důstojníků, do našeho tábora z Dčeskasganu, kde byl jejich tábor rozpuštěn.
V tom roce přišli do tábora také mnozí občanští vězni z Východní zóny z bývalých koncentračních táborů Buchenwald a Oranienburg. Byli to na jedné straně vyšší funkcionáři a vojáci a na druhé straně "funkcionáři", kteří byli umístěni ve vedoucích postaveních sověty. "Funkcionáře" umístili ve vedoucích postaveních sověti, protože to byli údajní nacisté uvěznění neprávem v koncentračních táborech. Některé z této skupiny bylo nutné znovu odstranit z jejich pozic pro trestnou činnost proti sovětům a zajatcům. Příděly zůstaly stejně velké úplně celou dobu. Ráno my jsme dostali 600 gramů vlhkého chleba, nějaký cukru a kávu. V poledne jsme dostali polévku. K večeři nám byla vydávaná kaše připravená z ovsa, prosa, pohanky a ječmene nebo trocha polévky se zelím a bramborami, ale žádným masem. Dostali jsme také kus tabáku.
Stav zdraví vězňů od roku 1946 do roku 1949 byli špatný, ačkoli několik z nás bylo schopno zlepšit si příděly nákupem dodatečných položek. Ne každý člověk mohl vydělat peníze. Nejdříve musel vydělávat 456 rublů pro tábor a mohl pak dostat maximum 150 rublů vydělených nad to. Od doby, co ruské pracovní normy byly zpravidla nastaveny velmi vysoko a vězni byli zesláblí, bylo velmi obtížné vydělat peníze. Já jsem vydělával něco v několika měsících, co jsem pracoval v dole, ale nikdy jsem nepatřil do řad osob pravidelně výdělečně činných.
Ve všech táborech jsme pravidelně dostávali sovětské a východoněmecké noviny. Bylo mezi námi několik kamarádů s dobrou znalostí ruského jazyka, kteří nám přeložili obsah novin. Následkem toho jsme byli více či méně informovaní, i když v jednostranně, o událostech ve světě.
V Karagandě a také v táborech, které následovaly, byla omezený počet knih, které byly k dispozici. Mohli jsme číst v němčině knihy, které byly tištěné v Sovětském svazu. Byly to v první řadě knihy s politickým obsahem (Marx, Engels, Lenin, Stalin) a klasické stejně jako moderní ruské romány (jako Tichý Don). Byly tam také knihy německých autorů, kteří byli zakázáni nacistickým režimem (jako Heinrich a Thomas Mannovi a Ludwig Renn).
Samozřejmě, nejdůležitější otázka, která se nás ustavičně týkala, byla: Kdy budeme propuštěni? Zjistili jsme, že západní spojenci slíbili propustit veškeré německé válečné zajatce do konce roku 1948. Sovětský režim se zdánlivě účastnil tohoto rozhodnutí. Ten datum však nebyl v Sovětském svazu dodržen. Vlaky ze Sovětského svazu do Německa do konce roku 1948 sestávaly v první řadě z vězňů nemocných, a proto nezpůsobilých k práci. V roce 1947 jsem onemocněl vážným zápalem plic a nebyl neschopen práce po několik týdnů. Ačkoli jsem absolvoval několik lékařských prohlídek v tomto stavu, nikdy mi nebylo dovoleno odjet s některým z těch vlaků. Místo toho práceschopní "aktivisté" měli povoleno jet domů.